Tady bylo rázem všecko: zběsilý řečový proud, který promílá všednodenní skutečnost s její možnou fantazijní nadstavbou, vytahuje na světlo všecky ty přízraky a démony, divnosti a bizarnosti, všecku tu mohutnou energii, která se od počátku dějin střádá kdesi na „druhé straně“: ve snění stejně jako v šílenství.
Kahuda v tomhle textu povýšil tradiční hospodský dialog na úroveň vyloženě magické rozpravy Hrabalova nebo Haškova typu; na jedné straně to nejčernější dno, špína a bída lidské existence – a na straně druhé oslnivý jas nebeského azuru. Z Kahudova psaní přecházely oči: ze střídání mírné zvrácenosti a silné závrati, z posedlosti organismem města, tiše dýchající hlubinou člověka, do nějž se poskládá celý svět, a možná ještě víc.
Václav Kahuda odplul do pralesa bezbřehého tlachu. Proč (ne)má cenu číst knihu Prám |
Měl jedinečný „cit pro detail“, jak napsal Bohuslav Vaněk-Úvalský, „roztočí ho, vykouzlí z něj tanec, popadne vás za límec a vyhodí doprostřed ulice. Oči, krev, radost, žal. A dialogy, které se zadřou pod kůži.“
Kahuda se narodil jako Petr Kratochvíl v Praze 8. 11. 1965. Vyučil se štukatérem a prošel řadou profesí, které byly pro svobodné autory pozdní normalizace nevyhnutelností: noční hlídač, strojník, hrobař, topič. Vlastně s trochou nadsázky čtyři základní živly: oheň, země, voda, vzduch. Začínal s poezií, prózu přidal na sklonku 80. let; publikoval tehdy v řadě tzv. Branických almanachů, na nichž se podíleli mimo jiné Oscar Ryba a Skiol Podraga, někdejší harmonikář v kapele Tři sestry.
„S dalšími přáteli z hospody Na staré kovárně v Braníku jsme tak každý pátek, po několik let, vstupovali do živého ohniště řeči a zkoušeli žít,“ vzpomínal později Kahuda. Po devětaosmdesátém začal nasbíranou životní i literární zkušenost úročit: Příběh o baziliškovi, Exhumace, Veselá bída, Houština, Proudy. Od novely a povídek k mohutným románům experimentálního tvaru – próze jako strhujícím proudům nebo pichlavé houštině řeči, divoké, prudce montované koláži textových útržků, fragmentů, torz.
Bytost na prámu
Kahuda měl temperaturou i metodou svého psaní blízko k surrealismu a magickému realismu, ale i expresionismu nebo temnými vášněmi nasycenému romantismu. Pěstoval svébytné, syrové fantazie, své psaní živil imaginací, která žonglovala s životem a smrtí, dobrem a zlem, zdejší realitou i všemi potenciálními realitami jinými; viděl do nebe i do pekla, tušil, co je za rohem, co se skrývá pod vodou i v plamenech.
Typově byl nejblíž asi literatuře francouzské: Célinovi, možná vybraným autorům Vysoké hry, zmíněným surrealistům generace Juliena Gracqa nebo Andrého Pieyre de Mandiarguesa. Své psaní každopádně žil, svou literaturu živil a ručil vlastní existencí. Bral ji jako očistu svého druhu. Po vydání Proudů v roce 2001 se na třináct let odmlčel. Pak ale přišel návrat: jednak nové vydání starých kusů pod hlavičkou nakladatelství Paper Jam, jednak nové texty: Vítr, tma, přítomnost, Bytost, Prám.
Ne každému byly ale jeho novinky po chuti. Někdo v nich spatřoval pouze stín někdejšího literárního génia, uvízlého v síti konspirací, paranoie, bludu…
Jisté je ale nakonec jedno: Po Václavu Kahudovi zůstává v české literatuře po roce 1989 , hluboká stopa. S jasně poznatelným vzorkem. Svébytný rukopis a vidění. Specifická chuť na realitu ve všech jejích patrech, z jakéhokoli úhlu, surově i lyricky, s nadějí na objev i rizikem prohry. Prostě komplet. S totálním ručením. A také po něm v české literatuře zůstává jako symbolická zkratka slovo, které si vysnil pro finále svého románu Houština: Třpyt.
