LN: Tak jako Klan, i Naprostá láska se na traumata Argentiny dívá prostřednictvím rodinných vztahů. Proč?
Rodina tvoří základ naší socializace. Její členy v životě poznáme jako první. Pokud rodinu nemáme, musíme se s její absencí vyrovnat. To je univerzální. Ze školy někdy vyjdete, práci můžete opustit, ale rodina vám zůstane. I když se s ní třeba nebavíte. Rodina je základem každého dramatu.
  |
LN: Své ženě Martině Gusmánové jste svěřil jednu ze dvou hlavních rolí. Tu druhou dostala argentinská rodačka usazená ve Francii Bérénice Bejová. Proč jste obsadil právě je?
Protože jsou si fyzicky podobné, dokonce víc než se svými vlastními sestrami! Psychicky s nimi jejich postavy nic společného nemají. Obě herečky naštěstí byly filmu hodně oddané, Martina s ním žila už od psaní scénáře. Obě role jsou hodně odhalené, jejich ztvárnění se dá přirovnat ke skákání na trampolíně bez záchranné sítě.
LN: Bylo pro vás snadné napsat film o ženách?
Potřebuju své postavy chápat a je jedno, jakého jsou pohlaví nebo věku. Režisérova práce je znát své protagonisty a milovat je, i v případě lidí, které by ve skutečném životě rád neměl. Těžko se to vysvětluje. Vytvořit ženský svět dvou sester byla docela výzva, ale snažil jsem se a také mi pomohl můj štáb a herečky. Bez nich by to nebylo možné. Ukázat ženské prostředí jsem bral i jako povinnost, protože filmy o něm často nevyprávějí. A také jsem se o něm sám něco naučil.
LN: Proč jste do filmu zařadil i scénu, v níž obě sestry vedle sebe masturbují?
Tahle scéna říká hodně o symbióze sester, o jejich potřebě lásky, o jejich svobodě uvnitř tradiční rodiny, která se zdá konzervativní, nikdo v ní však není předvídatelný. Sestry bojují se svými tužbami, potřebami, intimitou, nemůžou být tam, kde chtějí, nedokážou se vyjádřit tak, jak chtějí. Sexualita těchto postav je jedinou jejich částí, která je skutečná, upřímná. Až na konci filmu se dozvíme, z čeho složitá povaha sester pramení, pak uvidíme, jak zoufale se navzájem potřebují, že nikoho jiného neměly. Touží po lásce v širším slova smyslu, takové, která přináší respekt a ochranu.
LN: Rodinná farma La Quietud pro hrdinky symbolizuje rodinnou historii se všemi jejími tajemstvími. Jak těžké bylo najít místo, kde byste mohli natáčet?
Náročné. Scénář jsem napsal, aniž bych věděl, jestli seženu přesně takový dům, jaký chci. Majitele podobných budov totiž natáčení filmu moc nezajímá, většina z nich je tak bohatá, že pomocí peněz je nepřesvědčíte. Nakonec jsme natáčeli v domě, který slouží jako muzeum. Spoustu věcí, které ve filmu vidíte, tvoří kousky z jejich kolekce, jež jsou dražší než celý film. Museli jsme být tedy velmi opatrní, respektovat onen prostor a zároveň ho změnit v to, co jsme chtěli, i když už jen nabarvit stěnu byl problém. Ten dům ale musel souznít s postavami, ne nadarmo se film v originále jmenuje také La Quietud. To znamená klid či nehybnost, což zní ironicky. Ale většina takových farem se jmenuje podobně, Ticho, Klid, Mírumilovnost. A my už tím názvem můžeme ukázat, že nikdo a nic tu není takové, jak se jeví. Celá rodina Montemayorových sice k tomu místu patří, ale nemá nic společného s lidmi, kteří v této oblasti pracují. Montemayorovi jsou jen majitelé.
LN: Majitelé, kteří k majetku přišli díky vojenské diktatuře, jež v Argentině vládla na přelomu 70. a 80. let. Jak otevřeně se nyní v zemi o této době mluví?
Šlo o vojenskou a civilní diktaturu, což je ještě horší, než kdyby byla pouze vojenská. Samozřejmě pro někoho je stále těžké o tom období mluvit upřímně. Rodina ve filmu je toho ukázkou. Montemayorovi sice nereprezentují velkou část komunity, mají v ní však stále velký vliv. Můj film pojednává obecněji o tom, jak se lidi dostávají k moci. V případě mých protagonistů bylo lehké spojit moc s diktaturou, častěji to je však otázka každodenní tiché korupce, nejsou k tomu nutné šílené historické události. A bohužel to není jen problém Argentiny nebo Latinské Ameriky.
LN: Jakou roli ve vašem filmu a ve vaší zemi hraje odpuštění?
Odpuštění je důležité, jinak nemůžete pokračovat v životě, je součástí léčebného procesu. A to, co vám umožní odpustit a omluvit, je reflexe. Čím víc můžete o něčem rozmýšlet, tím lépe. To platí obecně a je to důležité i pro náš příběh. Naprostá láska se hned po premiéře u diváků v Argentině dostala na třetí místo návštěvnosti, ač nejde o komerční film. Podle mě právě proto, že odráží potřebu publika o těchto věcech mluvit.
