Zranitelnost civilizace očima dvou umělců. Rudolfinum vystavuje díla Borremanse a Claerbouta

Obrazy a videoinstalace belgického umělce Michaëla Borremanse působí velmi sugestivně. Jsou soustředěné na detail i celek, vyjadřují souvislosti mezi různými epochami. Promítá se do nich absurdita současného světa, ve kterém dostáváme přemíru zbytečných informací, a zároveň se v nich zrcadlí připomínka realismu nizozemského malířství 17. a 18. století. Značné napětí vzniká mezi malířovým dokonalým ztvárněním reality a vyjádřením narůstající podivnosti ve vztazích mezi lidmi a jejich skupinami, která nás vedle zdánlivé racionálnosti doprovází takřka na každém kroku. Jeho obrazy i monumentální instalace jsou jakýmsi zastavením v čase, které diváka přinutí k soustředění.

Výstava The Duck představuje výběr z autorovy tvorby za poslední dvě desetiletí. Borremans využívá vynikající technické schopnosti k vyjádření své bohaté představivosti, která ovšem vychází z přemýšlení nad stavem současné civilizace a naší společnosti, nad kontrastem mezi stále rychlejším technickým pokrokem a stále povrchnějším vnímáním světa, který nás obklopuje a jehož jsme přirozenou a nedílnou součástí. Malíř se soustřeďuje na motivy, které by bez jeho ztvárnění nejspíš nikdy nevzbudily naši pozornost.

Borremansova tvorba se stává ztělesněním představ vyjadřujících rozporuplnost současného světa. Zachycují však i momenty odpočinku nebo koncentrace. Umělec má obdivuhodné psychologické schopnosti, s nimiž dokáže vyjádřit stav mysli, vystihnout prostorové vztahy, upozornit na zdánlivě nepodstatné detaily, jejichž význam pak vnímáme zcela nově. Umí zachytit znepokojivé situace, momenty vyvolávající otázky, na které však nemůžeme jednoznačně odpovědět. Právě v mnohoznačnosti Borremansovy výpovědi, v naznačení záhadných souvislostí, ve schopnosti intimního i monumentálního vyjádření bez ohledu na formát a zvolené výrazové prostředky spočívá jeho nesporný přínos k vývoji současného umění.

Rozpadající se berlínský olympijský stadion

Ve vedlejším sále galerie probíhá výstava Davida Claerbouta. Gigantická videoinstalace Olympia zaujme svou ponurou nebo až tísnivou atmosférou. Představuje opuštěný berlínský olympijský stadion, jak postupně podléhá zkáze. Symbolizuje neúprosné ubíhání času, kterému podléhají i ve své době zdánlivě neotřesitelné společenské systémy a říše, jež se zdály přetrvat věky.

Kurátor Petr Nedoma tedy vybral pro zároveň probíhající výstavy dva autory, jejichž tvorba myšlenkově souvisí, protože se dotýká vývoje naší civilizace, naznačuje její omezení v čase, její křehkost a zranitelnost, nebo dokonce nevyhnutelnost zániku.