Tím byl také Richard Barancik (98), jenž zemřel 14. července v Chicagu. Byl to poslední žijící člen zvláštní americké jednotky zvané Památkáři (oficiálně Monuments, Fine Arts and Archives Section, hovorově v korektní podobě Monuments Men and Women, tedy Památkáři a památkářky).
Kladenský lékař legionářem. Sociální cítění Zdeňka Foustky se projevilo při praxi v hornickém regionu |
O té jednotce se moc nevědělo. Pohybovala se za frontou, na území Evropy, kde již byla poražena moc nacistů. Jejím úkolem bylo zachraňovat uloupené umělecké předměty, které se na dobytém území podařilo objevit. Přesněji řečeno: právě oni je měli objevovat a pak zachraňovat.
Pro Barancika (1924–2023) platí totéž, co pro většinu „posledních svého druhu“, které v LN občas představujeme. Byli to například Jaroslav Klemeš, poslední žijící parašutista vyslaný do protektorátu (1922–2017), David Dušman, poslední osvoboditel lágru v Osvětimi (1923–2021), Marie Michajlovičová, poslední příslušnice československé tankové brigády v SSSR (1921–2022), Emil Boček, poslední český pilot RAF (1923–2023). Vynikli tím, že se dožili vysokého věku, ale to není dehonestace. Tím, že žili ještě tak dlouho po válce, pomáhali udržovat „své“ téma v pozornosti. Určitě to platí i pro Jaroslavu Skleničkovou (97), poslední žijící lidickou ženu.
Barancik se ale v jedné věci vymykal, ač ne vlastní zásluhou. Před deseti lety natočil George Clooney film Památkáři. Tím tu partu objevil pro veřejnost, ba proslavil. Samozřejmě v poněkud hollywoodském duchu, leč vykonal spoustu osvětové práce.
Bruno Kvasnička se stal majorem letectva až po své smrti. Rehabilitovali jej zahraniční letci |
Filmoví diváci ve světě se dozvěděli, jak z iniciativy milovníků umění vznikla jednotka čítající 350 mužů a žen. Jak se v rizikových podmínkách – pod palbou wehrmachtu či v zaminovaných skrýších – snažili najít co nejvíc artefaktů. Jak se v té jednotce sešli lidé z branže včetně muzejníků, kurátorů a kunsthistoriků. Mohl to Barancik dosvědčit?
Jen zprostředkovaně. Jeho osobní dráha nesplňovala hollywoodské parametry, zato nám ukazuje běžnější realitu. Barancik, jak píše autor nekrologu v The New York Times, nebyl ani muzejník, ani kurátor, ani kunsthistorik, ale obyčejný dvacetiletý kluk. K Památkářům se dal jako dobrovolník na tři měsíce, sloužil u nich v Salcburku po jeho obsazení a působil jako řidič a strážný. Žádné špičkové umělecké dílo neviděl, nanejvýš si mohl myslet, že v té či oné zapečetěné bedně je třeba Vermeer.
Nekrolog cituje i jeho dceru. Říká například, s jakými rozpaky její otec v roce 2015 přebíral zlatou medaili Kongresu a tvrdil, že nemá žádnou zvláštní zásluhu. A ona prý namítala, že byl svědkem a jak je to důležité. Ano, to je společná role „posledních svého druhu“.
