Lidovky.cz: Minulý rok patriarcha Kirill potvrdil verdikt, jímž jste byl zbaven svěcení, a kněžství vám až před pár týdny navrátil patriarcha konstantinopolský Bartoloměj. Kněží, kteří se za poslední roky dostali do konfliktu s hierarchií ruské pravoslavné církve, je celá řada. Co dnes čeká ruského duchovního, který nesouhlasí s válkou na Ukrajině a militarizací ruské společnosti?
Pokud veřejně a důrazně odmítá „svatou válku proti Ukrajině“, nemá šanci zůstat uvnitř ruské církve. Tuto nevyhnutelnost odchodu ale každý vnímá jinak. A všichni kněží sice nosí stejné roucho, jsou to však lidé různí a mají i různý přístup ke svým služebním povinnostem.
V seminářích vás učí, že kněz dělá tu nejdůležitější věc na světě, že jeho působení za oltářem je nejvyšší a jedinou formou služby Bohu, ale tento korporativní pocit vlastní důležitosti nesdílí zdaleka všichni.
Například moskevský kněz Dmitrij Sverdlov, mimochodem pravnuk prvního sovětského premiéra Jakova Sverdlova, se před pár lety prostě sebral a odešel. Atmosféra církevního života v putinovské éře mu byla proti srsti – svého času se třeba omluvil odsouzeným účastnicím skupiny Pussy Riot. A když ho za trest převedli do jiné farnosti, řekl sbohem, vracím se ke své světské profesi.
A právě to je důležité: když se chce kněz vzepřít a protestovat, musí představovat nějakou jinou hodnotu než jen tu, která vyplývá z jeho roucha, z jeho sociální masky a role. Stává se, že kněz nemá jiné vzdělání než církevní nebo za 20 let kněžského povolání o svou bývalou profesi přišel. Ale když má nějakou záložní variantu výdělku nesouvisejícího s církví, dává mu to možnost poměrně bezbolestně odejít.
Lidovky.cz: Vy takovou záložní variantu máte?
