Bylo nepředstavitelné, že se něco podobného může stát i u nás. V hlavní budově filozofické fakulty jeden pachatel bezdůvodně vraždil nahodile vybrané oběti. Neschopnost uvěřit tomu, co se děje, otřes brutalitou vraždění a smutek jsou jen některé z reakcí, které střelba na FF UK vyvolala.
Z reakcí, které bylo možné ve dnech a týdnech po střelbě pozorovat, mnohé těsně souvisejí s empatií a zároveň vyznačují některé její hranice. Děsivá zkušenost se do mezilidských vztahů promítla aktivním zájmem o druhé, sdílením smutku, úsilím o porozumění tomu, čím si prošly oběti, jejich blízcí, co zakoušejí zranění.
Pietní akce po tragické střelbě: ze sesbíraných svíček vznikne umělecké dílo. Fakulta chce tlačítka paniky |
Současně se rozběhly diskuse o možných chybách policie, o stále chybějících detailech o zásahu nebo o mediálním pokrytí celé události. Tyto diskuse nemohou být nekonfliktní a jsou vitálně důležité. Je třeba se dozvědět, co se přesně stalo, a pokusit se tomu alespoň zčásti porozumět. Je třeba přemýšlet o přípravě na podobné události i o úrovni veřejné diskuse o nich.
Konfrontační rozpravy tvoří část toho, čím procházíme od prvních okamžiků po střelbě, a souběžně s nimi se do jednání mnoha jedinců promítá zájem o druhé, soudržnost a empatie.
Zájem o druhé
Okamžitě poté, co se do médií dostaly první zprávy o střelbě na FF UK, začaly těm, kdo byli či mohli být v ohrožení, chodit zprávy a zvonit mobily. Ozývali se jim nejen blízcí lidé, ale i takoví, kteří o sobě léta nedali vědět. Při vší různorodosti byla jejich sdělení svým obsahem podobná: mimořádná situace odfiltrovala vše nepodstatné a přiměla soustředit se na úplně jednoduché věci.
Zprávy, které chodily krátce po střelbě, se omezovaly na jednu otázku a jedno sdělení. Po otázce „jsi (jste všichni) v pořádku?“ následovalo sdělení „myslím na tebe“ či „myslíme na vás“. Znepokojenou otázku následoval výraz účasti: ať už prožíváš cokoli, nejsi v tom sám. Zájem a účast.
Je strašné představit si, že 14 lidí z FF UK si zprávy se zájmem o jejich život a ujištění, že v tom nejsou sami, už nepřečte. Co jde hlavou rodičům, kteří je čtou místo svých dětí? Pozůstalým, když si vyzvedli věci po svých blízkých? Zraněným, kteří nemohou tak snadno odpovědět „jsem v pořádku“?
Po vyjasnění („ano, jsem v pořádku“) následovala druhá linie vzkazů, opět mířící rovnou k věci. Provázela ji úlevná radost a otázka: čím mohu pomoci? Po zneklidněném zájmu a výrazu účasti na dálku přicházely zprávy radosti a nabídky podpory.
To jsou natolik jednoduché věci, až téměř není o čem psát: zájem, účast, radost, podpora. Ostatně, co jiného měli blízcí do rychle vyťukaných zpráv vměstnat? Nač jiného se měli dotazovat? A přece je jednostranný příliv zájmu o životy nezapomenutelnou zkušeností. Mimořádné situace obnažují to, o čem běžně nemluvíme, ale na čem záleží.
Žijeme pro druhé. Ve filozofickém uvažování o mezilidských vztazích je obrat „být pro druhé“ významně určen myšlením Jeana-Paula Sartra. Soustředil se na takové „bytí pro druhé“, v němž druzí určují, kým jsem, a připravují mne o svobodu. Vidím sebe sama tak, jak mne vidí druzí. Jsem zotročen jejich pohledem.
V Kunderově Nesnesitelné lehkosti bytí syn hlavního hrdiny potřebuje předvést svůj život před zraky nepřítomného otce natolik, že po jeho smrti vyhledá otcovu milenku, do níž tento pohled projektuje: „Zoufale potřeboval imaginární oko, které by i nadále pozorovalo jeho život.“
Takové bytí „pro druhé“ je formou nesvobody. Oproti tomu být pro druhé, kteří píší znepokojené dotazy v okamžiku vašeho ohrožení, to je něco docela jiného. Znamená to být někým, jehož život má váhu neodvozenou od konkrétních vlastností a životních peripetií.
Již jen to, že je, má pro někoho zásadní význam. Možná Skácelova Chvíle mluví právě o okamžiku zneklidněných textových zpráv: „Chvíle, která půlí krajinu. Pokorný okamžik, kdy někdo za nás dýchá.“
Závazky, které si nevolíme
Telefony se rozezněly a zprávy začaly přicházet téměř okamžitě. Jako by se druzí nemohli neozvat, jako by nešlo o věc volby, zda je osud ohrožených zneklidňuje. Francouzský filozof Emmanuel Lévinas tvrdí, že svoboda je „vyvolána“ k zodpovědnosti za druhého, který nemá svobodu neodpovědět.
Svoboda tak pro něj netkví v nezávislosti: „Vůle má svobodu převzít tuto odpovědnost v jakémkoli smyslu, nemá však svobodu odmítnout tuto odpovědnost samu.“
Lévinas nemá na mysli právní pojem odpovědnosti, jenž předpokládá možnost jednat jinak, tedy i svobodu odmítnout zodpovědnost za činy druhého. Pojmenovává skutečnost, že na určité úrovni nejsme nezávislí nikdy, že – třeba v situaci ohrožení druhých – nemáme svobodu nebýt zneklidněni.
Většina médií střelbu na filozofické fakultě nezvládla. Přemýšlejme, než klikneme na další článek |
Ano, určitá volnost zůstává: na děsivé zprávy můžeme reagovat dříve či později a máme volbu slov i prostředků, ale v základním faktu, totiž že jsme vevázaní do vztahů, volbu nemáme. Nesvoboda nemít závazek vůči druhému se projevuje i nemožností nebýt zneklidněn.
Jádrem zavázané svobody není nezávislost na druhých, ale touha být s nimi, neztratit je. Je-li zneklidnění osudem druhých nezvolené, jsou „pro nás“ způsobem, který není zotročující, není výrazem touhy druhé ovládnout.
Kromě aktivního zájmu o konkrétní druhé existují zážitky skupinové soudržnosti. Ve vztahu ke střelbě na FF UK sdílíme zkušenost otřesu a smutku. Ovšem i v každodenních situacích sdílíme mnoho nevyslovených předpokladů a jsme v nějakém všedním smyslu zajedno.
Třeba při cestě prostředkem hromadné dopravy tkví tichá shoda v tom, že kontrolujeme vlastní pohled, hlasitost hovoru a užíváme si osvobozující anonymitu.
Na rozdíl od této implicitní shody jsou ale zkušenosti intenzivního skupinového sdílení spíše vzácné. Formují jak komunitu, která jimi prochází, tak jednoho každého člena. Václava Havla ještě jako dramatika fascinoval „okamžik, kdy lidé, kteří na divadle participují, přestávají být pouhou skupinou a stávají se pospolitostí“, tedy „okamžik, kde se jejich společná přítomnost mění ve společnou účast“.
A tak byl pro mnohé právě průvod, který šel 4. ledna 2024 od rektorátu k budově FF UK, a následné obejmutí fakulty silným zážitkem. Taková zkušenost zároveň dokládá a také i utváří pospolitost. Může nás alespoň na chvíli nést ve sdílené tragédii.
Mnozí filozofové upozorňují na nepostradatelnost účasti na společné věci. Hans-Georg Gadamer mluví o „nosném srozumění“. Zajisté se můžeme skepticky ptát, co všechno takové srozumění umí vyřešit, zda v něm něco nemůže uniknout pozornosti, jak dlouho a jak daleko nás ponese. Podobné pochyby nepopírají význam sdílení, ale upozorňují na jeho časové meze a možné dezinterpretace jeho smyslu.
Smysl soudržnosti
Domnívám se, že bychom smysl zážitku sdílení dezinterpretovali tehdy, pokud bychom jej zaměnili za jednomyslnost. Soudržnost v neštěstí není názorová jednota. O tom nás poučuje sama událost na FF UK: každý má jiný mikropříběh. Někdo byl evakuován, jiný se zabarikádoval v učebně, jiný slyšel střelbu v ulici a nevěřícně zíral, jak se k budově sjíždějí policejní auta, z nichž vyskakují ozbrojení muži, někdo vše sledoval v médiích.
Existují různé příběhy a různé způsoby zasažení událostí. Jedni se s ní snaží vypořádat tím, že se ponoří do práce či studia, jiným se to vůbec nedaří. Máme zkušenost s tímtéž, ale nemáme tutéž zkušenost. Mnohost perspektiv neznamená, že bychom nemohli sdílet totéž, ovšem sdílíme to polemickým způsobem.
„Současná přítomnost nesčetných aspektů a perspektiv“ je, jak upozorňuje Hannah Arendtová, dokladem toho, že to, co se v nich ukazuje, je reálné. Pluralita pohledů na událost, která je společná, se přelévá do mnohosti názorů.
Jsou poskytnuté informace o policejním zásahu dostatečné? Je zobrazování obětí, pachatele a místa činu přípustné? Je třeba informovat o životním příběhu pachatele a probírat možné motivy jeho chování? Diskuse o zásahu i mediálním pokrytí události jsou namístě a vůbec nejdou proti smyslu soudržnosti, jež se utvořila.
Ovšem jak dlouho může trvat? Na způsobu, jak budeme sdílení téže zkušenosti dále utvářet, závisí, co z něj do budoucna získáme. Bude emocionální jednotou zasažených, která se brzy rozplyne, nebo vytvoří společenství, v němž jsou si lidé oporou, neboť se jich dotkla táž událost a svou zkušenost chtějí ve svých životech uchovat?
Na uchování ovšem nestačí dojmy. Trvalejší sdílení vyžaduje oporu ve viditelných činech a symbolických gestech, jimiž se zároveň připravuje pro budoucí vzpomínání. A vyžaduje oporu ze strany natolik neudálostní entity, jakou je instituce, ať už je to univerzita, anebo stát, který vyhlásil státní smutek.
Je třeba vysoce ocenit aktivitu současného vedení filozofické fakulty a celé univerzity. Při krajním vytížení posledních týdnů dokázalo za vydatné asistence studentů připravit pietní setkání, symbolická gesta a aktivity „Měsíce pro fakultu“. Díky nim může spontánní soudržnost překonat havlovské okamžiky účasti a stát se něčím jiným.
Je těžké porozumět tomu, čím si prošly oběti, čím procházejí jejich blízcí, čím žijí a budou žít zranění. A přece se k tomu v představách vracíme. Nejde o běžný pokus rozumět druhým, ale o takové přenášení se do druhých, které rovnou naráží na hranici.
„Filda“ a její pamětní desky. Plány stavby budovy FF UK, kterou nedávno zasáhla tragédie, vznikly před sto lety |
Běžné situace rozumění druhým nejsou nijak spektakulární ani náročné. Vstup revizora do vozu metra vyvolá vytahování peněženek, otevírání aplikace na mobilu či opouštění soupravy. Všechny reakce jsou zcela srozumitelné. O empatii zde ještě nelze mluvit.
Oproti tomu, když druhý prožívá ztrátu, můžeme s ním spontánně soucítit a můžeme aktivně usilovat o přenesení se do něj, pokusit se prožít, co prožívá. Přitom narážíme na hranice. Například Edmund Husserl upozorňuje, že to, co se pokoušíme zpřítomnit, v tomto případě utrpení druhého, zůstane „originálně nepřístupné“.
Lze být s druhým, nelze být druhým. Střelba na FF UK nás konfrontuje s něčím, co si nedokážeme představit. Jako by se empatie aktivovala ve chvíli, kdy musí selhat.
Utrpení na dosah ruky
Je možné prožít smutek člověka, který ztratil blízkého? Lze mít na něčem takovém účast? Účast je sice formou zájmu a zneklidnění, k němuž jsme „vyvoláni“, ale jakkoli můžeme být s druhým, nemůžeme být druhým. Narážíme na trápení, které je sotva představitelné, ať už jím procházejí rodiče, traumatizovaní, či zranění.
Filozofické popisy se zde zastavují u uznání neznáma. Kromě filozofie existují náboženské symboly a umělecká díla, v nichž utrpení bývá znázorněno bez pokusů o chápání a vysvětlování. Myslím, že náboženství ani umění nenabízí odpověď na smysl utrpení.
Nabízejí však způsoby, jak uznat existenci utrpení, jemuž nerozumíme. Formy uznání se liší: k nejsilnějším patří pieta, pláč matky nad synem. Neodstraní ani nevysvětlí utrpení, jímž prochází pozůstalí, ale možná v něm rozpoznají, čím sami prochází.
Náboženské ztvárnění dnes patrně ustupuje a nahrazují je jiné formy, které prostupují i do populární kultury. V jedné z působivých scén Pána prstenů král Théoden pohřbívá syna („no parent should have to bury their child“). Muzikál Hamilton v závěru líčí tiché dny, jež hlavní pár prožívá po ztrátě dítěte. Ať jsou sebevíce „nevyslovitelné“ a „nepředstavitelné“, jsou něčím, čím je třeba projít („They are going through the unimaginable.“).
Neznámo neexistuje na hranicích, mimo běžný život. Může mít podobu utrpení, u něhož je empatie zároveň „vyvolána“ a zároveň selhává. Může se nacházet v našem středu, na dosah ruky. Domnívám se, že je pro společnost mimořádně důležité uchovat si umělecké, symbolické či náboženské prostředky, jak uznat, že utrpení, jež si jednotlivě neumíme představit, je v jejím středu. Nemůžeme být druhými, ale být s druhými ano.
Mimořádnou situaci střelby na FF UK lze přirovnat k trhlině v každodennosti, o níž mluví v jedné básni Rainer Maria Rilke. Na chvíli narušila běžný chod celé společnosti, umožnila spatřit, na čem záleží v našich vztazích, a vyvolala spory. Měsíc po střelbě je příliš brzy odpovídat na otázku, co zůstane poté, co se tato trhlina uzavře. Mnozí stále pracují na způsobu, jak se zacelí. Mnozí to, co lze trhlinou na chvíli spatřit, stále vidí.
Autor je filozof
