Česko v Antarktidě provádí vědecký výzkum, na ostrově Jamese Rosse má od roku 2006 výzkumnou polární stanici. Důvody jsou ale i zahraničněpolitické vzhledem k budoucímu využívání přírodních surovin.
ČTĚTE TAKÉ: |
Ministerstvo zahraničních věcí chce proto podat žádost o takzvaný konzultativní status, který by rozšířil pravomoci Česka v rámci již podepsané smlouvy o Antarktidě. Podmínky, aby tak mohlo učinit, už podle podkladů pro dnešní jednání kabinetu, splnilo.
Až status Praha získá, budou se moci čeští zástupci aktivně s hlasovacím právem účastnit zasedání smluvních stran, spolupodílet se na regulaci využívání Antarktidy a rozhodovat o její budoucnosti. K původní smlouvě o Antarktidě přistoupilo bývalé Československo už v roce 1962.
Česko tak bude moci například spolurozhodovat o otevření kontinentu těžbě nerostných surovin a dalším komerčním aktivitám, o komerčním využití výsledků vědeckého výzkumu, ze kterého by mohla mít republika v budoucnu ekonomický přínos, pravidlech rozvoje turismu a kodexu chování pro návštěvníky nebo případném vojenském využití Antarktidy.
Dvě kategorie:Ve smluvních stranách existují dvě kategorie států: smluvní strany s konzultativním statusem a smluvní strany bez konzultativního statusu. Ten má trvale přiznáno dvanáct původních signatářských států a každá smluvní strana, která "projevuje svůj zájem o Antarktidu tím, že tam vyvíjí podstatnou vědeckou a výzkumnou činnost, jako je vybudování vědecké stanice nebo vyslání vědecké expedice". Jde například o Argentinu, Austrálii, Belgii, Čínu, Indii nebo Spojené státy. |
Česko patří mezi více než čtyřicet aktivních států, které v Antarktidě provádějí vlastní vědecký výzkum, a dokonce mezi třicítku států s vlastní výzkumnou stanicí. Avšak je jedinou z těchto zemí, která nemá konzultativní status. Podle ministerstva zahraničních věcí je proto přirozené, že jako u ostatních států, které vyvíjejí podobně významnou činnost, by měl být formální český status povýšen.
To je podle návrhu v rámci smlouvy významné i z pohledu zahraničněpolitického, protože se na mezinárodní scéně otevírá debata o budoucnosti tohoto světadílu, možnostech těžby nerostných surovin a využívání přírodních zdrojů. Předtím, než byla Antarktida prohlášena v roce 1959 mezinárodním územím, si na ni činily územní nároky například Velká Británie, Nový Zéland nebo Chile. Vycházelo se z principu "země nikoho", kterou si může jakýkoli stát přivlastnit jejím objevením nebo okupací. Po druhé světové válce se však zabránilo přivlastnění kontinentu přijetím mezinárodní smlouvy o Antarktidě, kterou podepsalo i sedm původních států.