Pokud tedy vůbec o nějaký objev šlo, ozvali se hned skeptici, mezi nimiž nejhlasitější byl „král“ indonéské archeologie Teuku Jacob. Spor přerostl téměř doslova v tahanice o pozůstatky mrtvého „hobita“ (či vlastně „hobitky“), které Jacob dlouhou dobu nechtěl vrátit. Podle vyjádření původních objevitelů je nakonec vrátil poškozené.
To ale nic nemění na faktu, že obě strany pracují s nedostatkem skutečně přesvědčivých důkazů. Jeden tým tvrdí, že nalezená lebka mohla patřit mikrocefalikovi, druhý, že nikoliv. Situaci komplikuje skutečnost, že kosterní pozůstatky pochází jenom od dvou jedinců. Jedna kostra je slušně zachovalá, z druhého exempláře se dochovala pouze stolička.
V kostech se zatím nenašla a patrně nikdy nenajde DNA, která by mohla do problému vnést jasno. V tropickém prostředí se totiž rozkládá příliš rychle.
Zbývá tedy srovnávací anatomie a na tomto poli spíše získává převahu názor, že „hobit“ je samostatný druh. Svou troškou do mlýna k tomu přispěl i tým vedený Matthewem Tocherim z washingtonské Smithsonian Institution studií v časopise Science.
Jeho studium zápěstních kůstek naznačuje, že stavba „hobitova“ zápěstí nemá nic společného s anatomií Homo sapiens. Svými znaky upomínají spíš na australopiteky, dokonce i šimpanze. Zdá se, že evoluční cesty „hobita“ a člověka se rozešly asi před 800 tisíci let. Zatím nepublikované studie prý odhalily stejně archaické znaky i na kostře nohy, ramenního pletence a paže.
Skeptici ale hned upozornili na to, že studie Tocheriho týmu nesrovnávala zápěstí „hobita“ se zápěstím současných pygmejů a mikrocefaliků. Autoři studie si naopak nemyslí, že by mohly být změny v těchto případech tak výrazné jako u „hobita“.
To ale nic nemění na faktu, že obě strany pracují s nedostatkem skutečně přesvědčivých důkazů. Jeden tým tvrdí, že nalezená lebka mohla patřit mikrocefalikovi, druhý, že nikoliv. Situaci komplikuje skutečnost, že kosterní pozůstatky pochází jenom od dvou jedinců. Jedna kostra je slušně zachovalá, z druhého exempláře se dochovala pouze stolička.
V kostech se zatím nenašla a patrně nikdy nenajde DNA, která by mohla do problému vnést jasno. V tropickém prostředí se totiž rozkládá příliš rychle.
Zbývá tedy srovnávací anatomie a na tomto poli spíše získává převahu názor, že „hobit“ je samostatný druh. Svou troškou do mlýna k tomu přispěl i tým vedený Matthewem Tocherim z washingtonské Smithsonian Institution studií v časopise Science.
Jeho studium zápěstních kůstek naznačuje, že stavba „hobitova“ zápěstí nemá nic společného s anatomií Homo sapiens. Svými znaky upomínají spíš na australopiteky, dokonce i šimpanze. Zdá se, že evoluční cesty „hobita“ a člověka se rozešly asi před 800 tisíci let. Zatím nepublikované studie prý odhalily stejně archaické znaky i na kostře nohy, ramenního pletence a paže.
Skeptici ale hned upozornili na to, že studie Tocheriho týmu nesrovnávala zápěstí „hobita“ se zápěstím současných pygmejů a mikrocefaliků. Autoři studie si naopak nemyslí, že by mohly být změny v těchto případech tak výrazné jako u „hobita“.
