Bakterie jsou velmi všestranná a rozvětvená rodina, od které toho mohou vědci ještě hodně odkoukat. Například z bakterie Nostoc ellipsosporum vědci izolovali látku zvanou cyanovirin. Tato bílkovina dokáže zastavit virus HIV na polovině jeho cesty do lidské buňky.
Látka se „přilepí“ k molekule na povrchu viru HIV (konkrétně glykoproteinu 120). Tím přeruší řetěz mechanismů, které viru umožňují proniknout do buňky.
Podobných „brzd“, jako je cyanovirin, se vyvíjí několik a představují velmi nadějný způsob ochrany proti HIV. Všechny přípravky ale ještě čekají klinické zkoušky. Zatím se účinnost cyanovirinu prověřila jenom v laboratoři, in vitro, kde před nákazou úspěšně chránil lidské i opičí buňky. Klinické zkoušky na lidech by měly začít v průběhu příštího roku.
Ale i po rychlém zavedení do praxe zůstane hlavní problém cyanovirinu čas. Bílkovina se v těle velmi rychle rozkládá. Nejlépe by účinkovala, kdyby se gel s účinnou látkou proti viru HIV aplikoval před souloží. Ale tomu se mnohdy lidé brání.
Vědci se tedy snaží prodlouží životnost látky. Nyní přišli s velmi elegantním řešením. Jak bylo řečeno, cyanovirin je látka původně produkovaná bakteriemi. Takže její výroba v laboratořích je vlastně zbytečná - proč by se místo toho nemohla vyrábět na místě, kde jí je zapotřebí, těmi nejlevnějšími pracovními silami, co známe? Tedy v těle pacienta a přímo bakteriemi.
Na scénu přichází bakterie Lactococcus lactis. Tým Bharata Ramratnama z Brown Medical School na Rhode Islandu upravil genetickou informaci této „dobré“ bakterie tak, aby ji naučili vyrábět cyanovirin.
Tento kmen si vybrali proto, že tuto bakterii už několik tisíc let konzumujeme v mléčných výrobcích, jako jsou jogurty a sýry.
Dalším důvodem bylo i to, že L. lactis v lidském těle žije: ve střevech a také ve vagíně. Prospívá nám, protože vytváří kyselinu mléčnou, která zpomaluje množení jiných, tělu škodlivých mikrobů. Ramratnam a jeho kolegové přeprogramovali L. lactis na výrobu cyanovirinu, vybavili ji tedy zbraní podstatně větší ráže.
Především však získali spoustu času: po jediné aplikaci by kultura upravených bakterií měla v těle přežít alespoň týden. To nabízí intimnější způsob ochrany než krátkodobě účinkující gel.
Tím výhody „bakteriálního balení“ nekončí.
Léky vstřikované injekcí nebo podávané ústy musí být často aplikovány ve značném množství, pokud mají fungovat i na „periferiích“ těla. Ale v případě proměněných bakterií by se účinná látka aplikovala přímo na místo, kde je zapotřebí.
„Mělo by jí tedy být zapotřebí méně“, řekl jeden z členů týmu, molekulární biolog Lothar Steidler z irského Corku.
„A je tu i ekonomický pohled“, pokračuje Steidler, „takový lék by se mohl vyrábět všude, kde se vyrábí mléčné výrobky“. To by mohlo lék zlevnit, což je v situaci, kdy většina nemocných je z rozvojových zemí, velmi vítané.
Léčba však naráží na společenské překážky. Jde o lidský strach ze „špíny“ (představa, že bychom se léčili nakažením bakteriemi) i odborné (šíření zmutovaných bakterií s nevyzpytatelnými následky).
Mohlo by se to ovšem podařit: už proto, že „jogurtová“ bakterie L. lactis a ani její stvořitelé nejsou v oboru nováčky. V loňském roce proběhly v Nizozemsku klinické zkoušky jiné geneticky upravené „verze“ této bakterie.
Tým, ve kterém byl i Lothar Seidler, ji využil k tomu, aby deseti pacientům přímo do střev dodala léky proti chronickému zánětu tlustého střeva známému jako Chrohnova nemoc.
Výsledky byli velmi dobré, nemoc ustoupila nebo alespoň výrazně polevila. U lidských pacientů ani pokusných zvířat se zatím neobjevily nežádoucí účinky. „Jsme překvapení, jak to bylo jednoduché,“ trochu se diví Seidler.
Snad mu jeho překvapení vydrží i do zkoušek přípravku proti šíření viru HIV. Jde o technologii, které můžeme úspěch jenom přát.
Látka se „přilepí“ k molekule na povrchu viru HIV (konkrétně glykoproteinu 120). Tím přeruší řetěz mechanismů, které viru umožňují proniknout do buňky.
Podobných „brzd“, jako je cyanovirin, se vyvíjí několik a představují velmi nadějný způsob ochrany proti HIV. Všechny přípravky ale ještě čekají klinické zkoušky. Zatím se účinnost cyanovirinu prověřila jenom v laboratoři, in vitro, kde před nákazou úspěšně chránil lidské i opičí buňky. Klinické zkoušky na lidech by měly začít v průběhu příštího roku.
Ale i po rychlém zavedení do praxe zůstane hlavní problém cyanovirinu čas. Bílkovina se v těle velmi rychle rozkládá. Nejlépe by účinkovala, kdyby se gel s účinnou látkou proti viru HIV aplikoval před souloží. Ale tomu se mnohdy lidé brání.
Vědci se tedy snaží prodlouží životnost látky. Nyní přišli s velmi elegantním řešením. Jak bylo řečeno, cyanovirin je látka původně produkovaná bakteriemi. Takže její výroba v laboratořích je vlastně zbytečná - proč by se místo toho nemohla vyrábět na místě, kde jí je zapotřebí, těmi nejlevnějšími pracovními silami, co známe? Tedy v těle pacienta a přímo bakteriemi.
Na scénu přichází bakterie Lactococcus lactis. Tým Bharata Ramratnama z Brown Medical School na Rhode Islandu upravil genetickou informaci této „dobré“ bakterie tak, aby ji naučili vyrábět cyanovirin.
Tento kmen si vybrali proto, že tuto bakterii už několik tisíc let konzumujeme v mléčných výrobcích, jako jsou jogurty a sýry.
Dalším důvodem bylo i to, že L. lactis v lidském těle žije: ve střevech a také ve vagíně. Prospívá nám, protože vytváří kyselinu mléčnou, která zpomaluje množení jiných, tělu škodlivých mikrobů. Ramratnam a jeho kolegové přeprogramovali L. lactis na výrobu cyanovirinu, vybavili ji tedy zbraní podstatně větší ráže.
Především však získali spoustu času: po jediné aplikaci by kultura upravených bakterií měla v těle přežít alespoň týden. To nabízí intimnější způsob ochrany než krátkodobě účinkující gel.
Tím výhody „bakteriálního balení“ nekončí.
Léky vstřikované injekcí nebo podávané ústy musí být často aplikovány ve značném množství, pokud mají fungovat i na „periferiích“ těla. Ale v případě proměněných bakterií by se účinná látka aplikovala přímo na místo, kde je zapotřebí.
„Mělo by jí tedy být zapotřebí méně“, řekl jeden z členů týmu, molekulární biolog Lothar Steidler z irského Corku.
„A je tu i ekonomický pohled“, pokračuje Steidler, „takový lék by se mohl vyrábět všude, kde se vyrábí mléčné výrobky“. To by mohlo lék zlevnit, což je v situaci, kdy většina nemocných je z rozvojových zemí, velmi vítané.
Léčba však naráží na společenské překážky. Jde o lidský strach ze „špíny“ (představa, že bychom se léčili nakažením bakteriemi) i odborné (šíření zmutovaných bakterií s nevyzpytatelnými následky).
Mohlo by se to ovšem podařit: už proto, že „jogurtová“ bakterie L. lactis a ani její stvořitelé nejsou v oboru nováčky. V loňském roce proběhly v Nizozemsku klinické zkoušky jiné geneticky upravené „verze“ této bakterie.
Tým, ve kterém byl i Lothar Seidler, ji využil k tomu, aby deseti pacientům přímo do střev dodala léky proti chronickému zánětu tlustého střeva známému jako Chrohnova nemoc.
Výsledky byli velmi dobré, nemoc ustoupila nebo alespoň výrazně polevila. U lidských pacientů ani pokusných zvířat se zatím neobjevily nežádoucí účinky. „Jsme překvapení, jak to bylo jednoduché,“ trochu se diví Seidler.
Snad mu jeho překvapení vydrží i do zkoušek přípravku proti šíření viru HIV. Jde o technologii, které můžeme úspěch jenom přát.
