Ptáci se obvykle učí zpěvu tak, že napodobují melodie vydávané dospělými samci. To platí i pro zebřičky pestré (Taeniopygia guttata). Když jsou tito ptáci drženi v zajetí a vychováváni odloučeně od jedinců svého druhu, zpívat sice začnou, ale jimi vyluzované melodie a rytmus se od „druhového standardu“ podstatně odlišují. Vědci z dvou amerických univerzit však zjistili, že zebřičky nezůstanou u arytmických a chraplavých písní navždy.
Experimentátoři zpěv ptáků nahrávali. Analýza zvukových souborů potvrdila, že mladí ptáci vždy napodobují svého učitele. Nejde však o dokonalou kopii. Ptáci melodii i rytmus opakovaně obměňují. Tyto improvizace nejsou náhodné, uvádí studie publikované v on-line edici časopisu Nature. Změny ve svém souhrnu píseň přibližovaly zpěvu vyluzovanému zebřičkami, které celý život prožily na svobodě. Hlas čtvrté a páté generace potomků prvního zpěváka-samouka se od normálu příliš nelišil.
„Pozoruhodné je, že ačkoli jsme začali s izolovaným jedincem, který nikdy neslyšel zpěv divokých ptáků, došli jsme po několika generacích ke stejnému výsledku,“ sumarizuje výsledky studie Partha Mitra. „Dá se tedy říct, že výsledný zpěv je již v genomu ptáků. Jen je potřeba několik generací k tomu, aby získal správný tvar.“
Vlastní řeč si vyvinuly i děti
Do jisté míry podobný jev byl zaznamenán mezi neslyšícími dětmi v Nikaragui. V této zemi pro sluchově postižené žádné speciální zařízení neexistovalo. První škola, kde se setkalo více hluchých dětí, byla otevřena teprve v roce 1981, ovšem chybělo zde odborné vedení. Už ve svém domově si každé dítě vytvořilo zárodky znakového jazyka. Komunikace s hluchými vrstevníky nejprve připomínala pantomimu za použití základních gest, jaké by použil i slyšící. Po příchodu dalších neslyšících dětí se řeč spontánně komplikovala, až se vyvinul svébytný znakový jazyk.
Experimentátoři zpěv ptáků nahrávali. Analýza zvukových souborů potvrdila, že mladí ptáci vždy napodobují svého učitele. Nejde však o dokonalou kopii. Ptáci melodii i rytmus opakovaně obměňují. Tyto improvizace nejsou náhodné, uvádí studie publikované v on-line edici časopisu Nature. Změny ve svém souhrnu píseň přibližovaly zpěvu vyluzovanému zebřičkami, které celý život prožily na svobodě. Hlas čtvrté a páté generace potomků prvního zpěváka-samouka se od normálu příliš nelišil.
„Pozoruhodné je, že ačkoli jsme začali s izolovaným jedincem, který nikdy neslyšel zpěv divokých ptáků, došli jsme po několika generacích ke stejnému výsledku,“ sumarizuje výsledky studie Partha Mitra. „Dá se tedy říct, že výsledný zpěv je již v genomu ptáků. Jen je potřeba několik generací k tomu, aby získal správný tvar.“
Vlastní řeč si vyvinuly i děti
Do jisté míry podobný jev byl zaznamenán mezi neslyšícími dětmi v Nikaragui. V této zemi pro sluchově postižené žádné speciální zařízení neexistovalo. První škola, kde se setkalo více hluchých dětí, byla otevřena teprve v roce 1981, ovšem chybělo zde odborné vedení. Už ve svém domově si každé dítě vytvořilo zárodky znakového jazyka. Komunikace s hluchými vrstevníky nejprve připomínala pantomimu za použití základních gest, jaké by použil i slyšící. Po příchodu dalších neslyšících dětí se řeč spontánně komplikovala, až se vyvinul svébytný znakový jazyk.
