Za mnoho fascinujících pohledů vděčíme vesmírným observatořím. I unikátní mlhovinu skrytou ve středu Mléčné dráhy objevili astronomové díky výjimečně vysoké rozlišovací schopnosti Spitzerova kosmického dalekohledu. Mlhovina vzdálená 25 tisíc světelných let zaujala vědce svým tvarem, připomíná dvoušroubovicovou molekulu DNA.
Infračervené oko
„Spitzer“ je přístroj ve srovnání s Hubbleovým dalekohledem poměrně malý, průměr jeho zrcadla je jen 85 centimetrů. Jeho tři chlazené detektory však umožňují zkoumat vesmír v oboru infračerveného záření. Tyto vlnové délky z větší části pohlcuje zemská atmosféra, a proto za nimi astronomové musí do vesmíru.
Objev šroubovicové mlhoviny, o kterém v dnešním čísle časopisu Nature informuje tým vedený Markem Morrisem z Kalifornské univerzity v Los Angeles, znovu dokazuje nepostradatelnost vesmírných dalekohledů.
Viditelný úsek mlhoviny měří podélně 80 světelných let. Představuje jeden a čtvrt plného závitu obou šroubovic. Nachází se jen tři sta světelných let od jádra galaxie, kde je obří černá díra o hmotnosti několika milionů Sluncí. Ta silnou gravitací přitahuje a pohlcuje okolní mezihvězdný materiál, plyn i celé hvězdy, což se projevuje mohutným zářením v řadě pásem vlnových délek.
Aktivita černé díry se „podepsala“ na tvaru mlhoviny, na pohybech i procesech, jež v ní probíhají. Střed Mléčné dráhy má totiž dosti silné a uspořádané magnetické pole. Je tisíckrát silnější než v našem periferním úseku Mléčné dráhy. Vzhledem k obrovskému prostoru, který vyplňuje, má energii rovnající se tisícům výbuchů supernov.
Siločáry magnetického pole jsou orientovány kolmo na rovinu Mléčné dráhy a jsou v ní ukotveny. Zkroucením u základny získají šroubovicovitý tvar. Stejně jako když zkroutíme pryžový pás upevněný na vzdáleném konci. A přesně takhle podle objevitelů mlhovina vznikla.
Plynový kolotoč
Siločáry zkroutil rotační pohyb plynového disku v rovině Mléčné dráhy, těsně obklopujícího její jádro. V daném místě oběhne jádro jednou za deset tisíc let, což vysvětluje tvar mlhoviny. Torzní vlna se od předpokládaného místa vzniku dostala do nynější polohy mlhoviny za sto tisíc let. Po délce siločar, které zviditelnil svítící mezihvězdný plyn, se šíří rychlostí jednoho tisíce kilometrů za sekundu. Ani tak rychlý pohyb na tu dálku nelze přímo pozorovat.
Další výzkum mlhoviny, ač její sugestivní podoba vyplynula z hříčky náhody, pomůže pochopit působení magnetického pole ve středu Mléčné dráhy. To ovlivňuje dráhu oblaků mezihvězdného plynu i hvězd - a tím i aktivitu jejího jádra. Ze středu Mléčné dráhy proudí i do našeho vesmírného okolí kosmické paprsky s nejvyšší energií.
