Kanadské městečko Whitehorse ležící u Tagishského jezera probudil 18. ledna roku 2000 efektní ohňostroj. Za svítání přiletěl ze severního směru velký meteorit, který se ve výšce 25 kilometrů rozpadl. Zvuk výbuchu byl slyšet desítky mil daleko a viditelnost byla podle očitých svědků jako v poledne. Díky mnoha šťastným okolnostem (viz text v grafice) se povedlo úlomky z meteoritu vyzvednout a uchovat dříve, než je znečistil pozemský materiál.
Brzy bylo zřejmé, že jde o typ uhlíkatého chondritu, vzácného typu meteoritu vymykajícího se z průměru mimo jiné extrémně nízkou hustotou. V prosinci roku 2002 pak vědci zjistili, že v meteoritu jsou mikroskopické uhlovodíkové „bubliny“. Objev vzbudil velkou pozornost, protože takové bubliny mohly poskytnout potřebný materiál pro vznik prvních organismů, a dokonce jim posloužit i jako útočiště. Stále však tu byla možnost, že uhlíkové oázy přes příznivé okolnosti nálezu mohly být pozemského původu.
Skutečná senzace přišla až po několika letech výzkumů. V nejnovějším čísle časopisu Science publikoval tým vědců z Johnsonova vesmírného centra v Houstonu vedený Keiko Nakamura-Messengerovou a Michaelem Zolenskym studii, ze které plyne, že bubliny musí být starší více než čtyři a půl miliardy let. Jde tak o vůbec nejstarší objekt, jaký se kdy na Zemi našel.
Důkaz stáří poskytla analýza vzorku o váze pouhé dva gramy provedená pomocí elektronových mikroskopů, a především test izotopů vodíku a dusíku. Deutéria, těžké formy vodíku, je totiž ve vzorku dvaapůlkrát víc než v pozemských podmínkách. Poměr izotopu dusíku 15N k dusíku 14N je pak dvakrát vyšší, než by „měl“ být. Podle expertů z NASA musí být taková úroveň izotopů výsledkem chemických reakcí probíhajících za extrémního chladu, za teploty kolem -260 stupňů Celsia. Tedy jen 13 stupňů nad absolutní nulou. Takové podmínky mohly být například na okraji protosolárního disku, ze kterého později vzniklo Slunce.
„Nevíme přesně, z jaké doby bubliny pocházejí, ale mohou být až o několik miliard let starší, než zbytek meteoritu,“ tvrdí Michael Zolensky. „Jde o skutečné stroje času,“ míní Caroline Smithová z londýnského Přírodopisného muzea, jedné z mála institucí, které části úlomků z meteoritu od Tagishského jezera přechovávají. „Jejich materiál pochází z doby, kdy se sluneční soustava teprve začala formovat.“
Brzy bylo zřejmé, že jde o typ uhlíkatého chondritu, vzácného typu meteoritu vymykajícího se z průměru mimo jiné extrémně nízkou hustotou. V prosinci roku 2002 pak vědci zjistili, že v meteoritu jsou mikroskopické uhlovodíkové „bubliny“. Objev vzbudil velkou pozornost, protože takové bubliny mohly poskytnout potřebný materiál pro vznik prvních organismů, a dokonce jim posloužit i jako útočiště. Stále však tu byla možnost, že uhlíkové oázy přes příznivé okolnosti nálezu mohly být pozemského původu.
Skutečná senzace přišla až po několika letech výzkumů. V nejnovějším čísle časopisu Science publikoval tým vědců z Johnsonova vesmírného centra v Houstonu vedený Keiko Nakamura-Messengerovou a Michaelem Zolenskym studii, ze které plyne, že bubliny musí být starší více než čtyři a půl miliardy let. Jde tak o vůbec nejstarší objekt, jaký se kdy na Zemi našel.
Důkaz stáří poskytla analýza vzorku o váze pouhé dva gramy provedená pomocí elektronových mikroskopů, a především test izotopů vodíku a dusíku. Deutéria, těžké formy vodíku, je totiž ve vzorku dvaapůlkrát víc než v pozemských podmínkách. Poměr izotopu dusíku 15N k dusíku 14N je pak dvakrát vyšší, než by „měl“ být. Podle expertů z NASA musí být taková úroveň izotopů výsledkem chemických reakcí probíhajících za extrémního chladu, za teploty kolem -260 stupňů Celsia. Tedy jen 13 stupňů nad absolutní nulou. Takové podmínky mohly být například na okraji protosolárního disku, ze kterého později vzniklo Slunce.
„Nevíme přesně, z jaké doby bubliny pocházejí, ale mohou být až o několik miliard let starší, než zbytek meteoritu,“ tvrdí Michael Zolensky. „Jde o skutečné stroje času,“ míní Caroline Smithová z londýnského Přírodopisného muzea, jedné z mála institucí, které části úlomků z meteoritu od Tagishského jezera přechovávají. „Jejich materiál pochází z doby, kdy se sluneční soustava teprve začala formovat.“
