Město ve štolách. Ve ‚vydlabaném‘ kopci u Kuřimi našly koncem války úkryt tisíce lidí

Jednou jsem kojila, zas přišel nálet, vzpomíná pamětnice ‚podzemního města‘ u Kuřimi

Když se v dubnu 1940, rok po příchodu nacistů, otevírala v malém sále sokolovny v Kuřimi první školka ve městě, nikdo z občanů netušil, k jakým koncům bude nacistický protektorát směřovat. Tehdejší zhruba tříapůltisícový městys se zámkem, kostelem a pivovarem musel Palackého náměstí přejmenovat na náměstí Viktoria. Český název městečka, tehdy psaný Kuřím, byl stále častěji nahrazován německým Gurein. Výstavbu nové české obecné školy už protektorátní vláda zakázala.  

V roce 1941 byl zrušen Sokol, nejvýznamnější občanský spolek. Jeho významný představitel a lékař Hynek Vališ byl zatčen a umučen v koncentračním táboře. V roce 1942 zmizeli v transportu židovští sousedé. Poslední schůze obecní rady se konala 26. listopadu 1943 a vzápětí byla v Kuřimi zřízena německá správní komise. Tento vývoj odpovídal celostátním poměrům. Válka se nevyvíjela dle představ nacistických vůdců, a tak skrze nejrůznější správně-hospodářská opatření přituhovalo.

Strategický význam Kuřimi

Od 30. let měl na vyspělý český průmysl spadeno čelný představitel nacismu Hermann Göring a jeho obrovský koncern. Jedním ze strategických podniků byla brněnská Zbrojovka, která byla záhy po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 pod nátlakem ovládnuta německým kapitálem a musela začít sloužit novým pánům. Potřeby zbrojní výroby rostly, a tak Göring v roce 1941 rozhodl o vybudování nové strojírny v Kuřimi. Mělo se tu ročně zhotovit 3000 obráběcích strojů pro výrobu leteckých motorů. V roce 1941 tak začala na vykoupených pozemcích na sever od Kuřimi výstavba výrobních hal, železniční vlečky, administrativní budovy a ubytoven pro dělníky, jejichž počet z počátečních 500 během několika měsíců narostl na 4000. Část zaměstnanců pocházela z okolních obcí, další přišli v rámci totálního nasazení.

V roce 1943 Göring rozhodl, že do areálu kuřimské Zbrojovky bude z Hamburku, ohrožovaného spojeneckým bombardováním, přenesena výroba společnosti Klöckner Flugmotorenbau GmbH. S německou firmou se z Německa do Kuřimi přestěhovaly i tisíce německých zaměstnanců s rodinami. Pro ně se začaly stavět nové ubytovací kapacity. Jedna kolonie nesla název Nový Hamburg a jejím obyvatelům se říkalo „Hamburáci“. Z malého městyse Kuříma se stal přednostní cíl leteckých útoků spojenců.

Přípravy na možné bombardování probíhaly již od počátku války. Sylvie Laurincová a Jitka Sikorová v knize Kuřim za války (1939–1945) popisují, že byla zřízena civilní protiletecká ochrana az obecních peněz byli placeni strážci, kteří v noci chodili po Kuřimi a kontrolovali zatemnění oken. Byly mapovány vodní zdroje, muži se cvičili pro požární službu a ženy pro ošetřování, byla plánována shromaždiště a logistika ukrývání. V březnu 1943 byly ale v celém městě s 3600 obyvateli a 1500 dělníky v pracovních táborech vybudovány jen čtyři veřejné kryty a k dispozici bylo pět plynových masek.

Katastrofa přišla, přesněji řečeno přiletěla, v pátek 25. srpna 1944. Během slunného dne svrhla část bombardovacího svazu americké 15. letecké armády o síle 85 bombardérů na areál kuřimské Zbrojovky ve třech vlnách 800 bomb. Kouř po svržení prvních dvou dávek zastínil pilotům výhled, a poslední bomby tak zasáhly nejen továrnu, ale i civilní objekty. Při náletu zahynuly čtyři desítky lidí, raněných bylo přes 200. Nálet byl pro Zbrojovku zničující: výroba byla obnovena obtížně a jen v omezené míře. Pro obyvatele městečka byl letecký útok traumatizujícím šokem, jenž při dalších náletech v dubnu 1945 přispěl u mnohých k rozhodnutí opustit svá obydlí a ukrýt se ve štolách vyhloubených do kopce Záruba.

Tři tisíce lidí pod zemí

V době extrémního ohrožení výroby se Zbrojovka v roce 1944 rozhodla vybudovat systém štol, do nichž chtěla přesunout stroje i dělníky. Naprojektovala je do prudkého severního svahu kopce Záruba, jehož jižní strana se svažuje do Kuřimi.

Původně plánovaný systém štol nebyl v dubnu 1945 dokončen a velká část chodeb zůstala pouze v hrubém stavu, bez vybetonování, větracího systému a dalšího zabezpečení. Válka postupovala rychle, a tak se nakonec nedokončené štoly staly útočištěm jak německého vojenského divizního velitelství, tak civilního obyvatelstva. Odhaduje se, že v posledních čtrnácti dnech války se ve štolách ukrývalo asi 3000 civilistů nejen z Kuřimi, ale i z okolních vesnic. V tíživých podmínkách si lidé museli zorganizovat provizorní zásobování, provizorní toalety, ošetřovnu pro místní lékaře, přívod vody, mechanické větrání (nebyla k dispozici elektřina) i postavit primitivní vnitřní bednění, aby nebyli ohrožováni kameny padajícími ze stěn.

Vchodů do štol bylo celkem šest. Vyhloubené chodby pronikaly do nitra kopce zhruba do hloubky 60 metrů, spojovaly je příčné tunely. Šířka chodby byla dva a půl metru, výška kolem tří metrů. V první štole se usídlili němečtí vojáci, kteří tam zavedli i telefonní spojení. V dalších štolách pak našli útočiště civilisté.

Prostory, kde se obyvatelé Kuřimi skrývali na konci války.

V posledních týdnech války se v okolí Brna vedly tuhé boje. Samo město – těžce postižené nálety – bylo osvobozeno 26. dubna, ale na jeho severním okraji a též v západním směru se dále bojovalo – a to ještě i ve dnech květnové kapitulace! Do Kuřimi, sousedící s Brnem na severu, se stahovala ustupující německá vojska, a proto sem mířily také sovětské nálety. Řada kuřimských občanů při nich zahynula či byla zraněna.

Tehdy šestnáctiletý Ivo Odehnal vzpomíná: „V dubnu pětačtyřicet jsem šel pro mouku na Tyršovu (hlavní kuřimská ulice – pozn. red.). Vydávalo se pět kilo mouky, ale neplatilo se, jen zapsali číslo domu. Pekař řekl, ať mouku rozdají a že se vše vyřídí až po válce.“

„Tak jsem vyfasoval pět kilo do ruksáčku, hodil si ho na záda a šel po ulici zpátky. Najednou začala lítat sovětská letadla, dvouplošníky, a střílela kulometem, protože všude stála německá auta. V místě, kde je dnes banka, je naproti ulička. Dodnes je tam taková zídka. Když jsem je viděl, jak letí od Lipůvky, a slyšel, jak to štěká, měl jsem strach a namačkal se pod tu zídku, jak to jen šlo.“

Nosím to pořád v hlavě

Oči tehdy desetileté Kristíny Mičánkové viděly dramatické chvíle takto: „Bydleli jsme na hlavní třídě, na Tyršově u sokolovny, spolu s dalšími dvěma rodinami. Den před tím velkým náletem začaly najednou na hlavní třídě jezdit tanky. Před každým stavením stál tank. Němci přišli do našeho domu a usadili se v předním, třípokojovém bytu, kde byl i klavír. Dělali do rána takový cirkus, že jsme se báli, co bude. Vzadu byla ještě plná stodola koní, které přivedli. Druhý den, asi před polednem, najednou začala lítat letadla. A houkat siréna. Děti honem běžely do sklepa, ale naši zůstali nahoře.

Přišli i další nájemníci a teď to začalo: moji rodiče ve sklepě nebyli, ti druzí mi řekli, že jsou mrtví. Dovedete si to představit? To bylo hrozné! Brečela jsem, ale jak to trošku utichlo, taťka s mamkou dorazili a říkali, že ten nálet prožili pod postelí. A táta říká: ‚Tady nezůstaneme, půjdeme k babičce do Podhoří.‘ Jak jsme šli z toho sklepa, koně lítali kolem a asi pět jich tam leželo postřílených. Nosím to pořád v hlavě, jak jsme přes ně skákali, abychom se dostali k potoku a do Podhoří. Tam jsme byli jednu noc. Bylo nás v domě deset dětí a sedm dospělých lidí. Nemohli jsme tam ale zůstat, nevešli jsme se do malého sklípku pod skálou. Brzy ráno jsme se sbalili, děti na kočárech, a jeli jsme do štol. Jak jsme šli, bylo vidět, jak je všechno rozbité.“

Ivo Odehnal popisuje dramatické dny před odchodem do štol takto: „Dům, kde jsem bydlel s rodiči, byl nepodsklepený. Takže jsme se museli někam schovat. Já jsem první dva dni byl s kamarády v bunkru v kopci Zlobice. Udělal ho pan Dvořák, otec jednoho z nich. Byl asi do dvou metrů vykopaný, na tom položené trámky a nějaká ta lepenka. Byl jsem v něm dva dni. Druhý den v noci tam začali rachotit ustupující němečtí vojáci s tanky. Volali jsme na ně, že se to proboří. Ráno jsme opatrně vylezli, zavolali na jednoho, co tam hlídal, dali mu kus špeku a chleba. Měl hlad, a tak nás pustil. Odtud jsme šli do štol. To bylo až dvacátého sedmého nebo osmého dubna. Moji rodiče už tam byli.“

„Celkem jich bylo asi šest, první byla vybetonovaná,“ popisuje štoly Ivo Odehnal. „To zabrali Němci, jakýsi štáb, i ústřednu tam měli. Lidé se museli nacpat do dalších. Já jsem byl až v té šesté. Tam už padalo i kamení, museli jsme mít stříšku z lepenky, která tam byla k dispozici. Tu dovezli chlapi z fabriky, ze skladu to všechno natahali. Každý si udělal malý prostor. Pár desek pod sebou, vystlané větvemi. A nějaké deky na spaní. Před štolou bylo i provizorní zabezpečení před tlakovou vlnou. Chlapi tam zarazili kolejnice, za nimi měli trámy a na nich napsané CIVIL. Normálně se tam vyvařovalo. Dovezli z tovární kuchyně kotle a vařila se tam polévka. Jedlo se z ešusů.“

Šestnáctiletá Květoslava Domincová odešla do štol s rodiči. Dědeček však zůstal doma, prý už je starý a aspoň dům pohlídá. Asi měl také obavy nechat tam samotného německého vojáka, který byl u nich jako u mnohých dalších ubytován. „Já jsem se kamarádila s Růžou Sedmihradovou, chodily jsme spolu do Sokola. Ve štolách jsme spaly vedle sebe a každý den jsme se šly podívat domů, co dědeček, a něco mu donést.

Jednou jdeme domů a u Vitulů seděla na baráku meruňka! Ta rostla původně v zahrádce, ale místo ní tam teď byla velká díra, kam padla bomba. Ta vytrhla tu meruňku is kořeny a posadila ji na dům. Poslední den před koncem války jsme zas šly. U nás to bylo v pořádku, a jak jsme šly zpátky, stavily jsme se u Růži. Ona bydlela nahoře na Legionářské ulici. Němci tam měli veliký kotel, to byl takový větší dvůr, asi se tam stravovali. V kotli se vařily knedle, bublalo to, ale Němci už byli pryč. To bylo poledne. My říkáme, panebože, co se stalo? No nic, tak jsme si šly sednout do Záruby nad skálu a viděly jsme, jak od Jinačovic lítají granáty, úplně rozžhavené. A najednou jeden – buch do té skály! Představte si, poslední den! Hned jsme byly ve štolách! Tam se už o tom diskutovalo. Když bylo pět hodin, někdo říká, jdou sem nějací vojáci. To víte, takhle se nám prdelky sevřely, co bude. A oni to byli Rumuni. Přišli a v okamžiku jsme byli všichni venku. Někdo tam měl i československou vlajku. Rozmotal ji a začala se zpívat naše hymna. To bylo něco! Od té doby, když začnou hrát Kde domov můj, musím brečet. Já si hned vzpomenu na tu úlevu. A přitom jsem vlastně ještě byla děcko. Tak jsme to silně prožívali.“

Situaci nejhůře prožívaly děti. Tehdy desetiletá Kristína Mičánková vzpomíná: „Když jsme tam přišli, zhrozili jsme se. Představte si děcko, když přijde do takového tunelu. Byla tam tma a těsno. Děti plakaly. Můj tatínek a jeho bratr udělali u skály místo, abychom si mohli lehnout a sednout. Babičku s dědečkem nechali doma, kde zůstal i dobytek: krávy, prasata a kozy. Chlapi, jak se trošku setmělo, odcházeli, aby pomohli babičce poklidit zvířata. My jsme vždycky plakali, báli jsme se o ně. Ale oni se zase potom k večeru doplazili nějak zpátky. Byla jsem děcko, ale tohle si budu pamatovat až do smrti.

Jednou tam pleskla fáma, že Němci cosi pustí dovnitř, aby nás otrávili. Všichni začali plakat, ale pak to utichlo. Hlad jsme neměli, to bych lhala, strýc s tatínkem nám donesli, co mohli. Všichni, kdo tam byli, něco donesli a byli jsme jako jedna rodina, protože jsme měli každý takové trápení a nevěděli jsme, jestli se vůbec odsud vrátíme.

Až přišel potom ten den (9. května). Najednou někdo začal: ‚Jsou tady Rumuni!‘ – Vylezli jsme ven. Před štolami byl potok a pak pole až k Lipůvce. Oni leželi v těch brázdách, nejdřív nebylo nic vidět. Přišli v noci, nikdo neviděl, jak se tam dostali. A teď vstávali, jako kuželky ze země. To byla sláva! Objímali jsme se a plakali. Na to se nedá zapomenout. Všichni se měli rádi a já říkám, měli by se všichni takhle mít rádi ještě teď!“

Epilog

Vchody do kuřimských štol byly po válce z větší části zavaleny – pro Zbrojovku byly zbytečným břemenem a představovaly i riziko pro neposedné výzkumníky. V posledních letech se však probouzí zájem o regionální historii a o její symbolická místa. Štoly pod Zárubou v sobě nesou mnohá poselství. Jsou připomínkou dramatických chvil, jež tak dojemně popisují pamětníci – chvil, kdy většina lidí městečka držela pohromadě a pomáhala si, chvil ohromné úlevy od nacistické okupace a smrtelného ohrožení. Ale štoly také připomínají klíčový historický obrat, kdy se starý Kuřím začal proměňovat v novou Kuřim s rozsáhlou výstavbou. Historie expandujícího podniku TOS Kuřim (nástupce válečné Zbrojovky) zastínila starý svět sedláků. Tou proměnou vzniklo také zvláštní napětí mezi kuřimskými generacemi s rozdílnou historickou zkušeností.

Současné vedení Kuřimi se snaží tyto světy propojit a podporuje důkladnější historickou reflexi místa. Součástí této snahy je i plán turisticko-naučné stezky, v jejímž rámci by měla být zpřístupněna i jedna ze štol.