Cosi podobného našince napadlo i včera v Den německé jednoty. Není to svátek samozřejmý a samozřejmé není ani sjednocené Německo. Za téměř dva tisíce let dějin má na účtu jen o fous přes 100 let (1871–1945 a od 3. října 1990). I ve sjednoceném Německu „visí v luftě“ nevyřčená otázka: Je tato země naše? A pokud ano, kdo všechno jsme ti „my“?
„Nové německé organizace“ hájící Němce s migračním pozadím žádají, aby se vedle Dne německé jednoty slavil i Den německé rozmanitosti. Německá jednota se prý hodnotí „z čistě ‚bílého‘ pohledu s tím, že německoněmečtí východní Němci se sjednotili s německoněmeckými západními Němci“ a zapomíná se na „pomlčkové Němce“. Nic proti této argumentaci. Až na to, co jsme zmínili u Miloše Zemana. Myslí to autoři občansky? Nebo podle politiky identit zdůrazňující rasu, etnicitu, gender či sexuální orientaci? Problém je už v tom, že „pomlčkoví Němci“ se připomínají sami, třeba když fotbalový reprezentant říká, že jeho prezidentem je Erdogan.
Je-li tu širší problém přítomný v Česku i Německu, spočívá i v tom, že z veřejné debaty mizí výraz občanský. Připomeňme všudypřítomné O před 28 lety (OF, OH, ODS, ODA). Teď je jeho posledním majákem ODS a ani ta často nepůsobí jako síla, pro kterou je občanský princip prioritou. I proto cítí tolik lidí jako problém říci „Tahle země je naše“.
