Feudalismus nejen naše tradice, ale v pokleslé formě i volba
Když jsem začínal co dělník v 14 letech brigádně, dali mi - a to už nevím - krumpáč nebo lopatu. Pln entuziasmu jsem násadu zlomil. Jaké překvapení, že jsem ji nemusel nahradit! To té doby jsem žil v iluzi, že škoda se platí. Záhy jsem zjistil i víc. Dali mi skládat vagon cementu. To už mi bylo 15. Poslali mne s vajíčky na nádraží, aby zdrželi oznámení vytouženého vagonu, když původní adresát po pracovní době už vykládat nedokázal, nastoupili jsme my. Vagon se nesměl zdržet, posun by ho odvezl i plný. Stavitel můj měl bratra v politice, prý tehdy ještě negramotného, nebál se ničeho. Dva vleky za traktor jsme naložili, akorát byl cestou kopeček, a traktor se nám na asfaltu začal hrabat. .. Tak jsem se osvědčil, stavitel utrhl bloky na benzin a poslal mne do hor na firemní chalupu 90 km pro povlečení, opět na motorce pionýr. Toho jsem si nechal na parkovišti, ale balík jsem poctivě vynesl na Sněžku i dolů. Večer jsem byl na stavbě. Tak jsem dovezl i buben do mlátičky, na kolenou, akorát jsem nemohl zastavit, opřít nohou o zem bych již nezvládl. Soudím tedy, že výše popsané je naší národní tradicí, k práci jsou benefity netušené. (Za ten válec jsem měl pytel zrní) Opilého kombajnéra jsem vozil na sedačce za sebou mezi pěradlem, aby mi nespadl, ruská SK4 neměla kabiny, pracující přepychem pohrdali. Všichni topili naftou, ráno se tankovalo, domů se jezdilo mechanizací, tam se traktor podojil, nechalo pár litrů na dojezd ráno do práce. Mnohem později jsem s náklaďákem po Praze jezdil kolečka na prázdno, když nebyl melouch. Trasy byly nadhodnocené a já neuměl stáčet tachometr, příkaz byl jasný, psát stazky jako ostatní. Bral jsem stopaře i v protisměru. Šílenství? Nikoliv, rusko jako vyšité...