Byl za boha i za cvoka. Pospíšilovi šlo o divadlo, nikoliv o peníze

Hanákové kniha je skutečně obdivuhodná svou důkladností a poctivým sběrem materiálů, autorka objekt svého zájmu probádala do hloubky a shromáždila až neuvěřitelné množství pramenů od vzpomínek pamětníků přes knihy a nejrůznější studie až k novinovým kritikám a neopomněla ani archivy bezpečnostních složek. Sama říká, že je publikace pojata více synteticky než analyticky, ale s tím by se dalo polemizovat, z popisů inscenací totiž až plasticky vystupuje Pospíšilovo uvažování o divadle a komplexní obraz jeho režijní poetiky je zřetelný, a to i v dalších kontextech.

Zaplnění bílých míst

Hanáková postupuje chronologicky od studií na JAMU přes první angažmá v Uherském Hradišti až po založení Husy na provázku a tamější úspěšná sedmdesátá léta, neopomněla ani různá hostování, třeba skvělou inscenaci 11 dní křižníku Kníže Potěmkin Tauričevský v Divadle Vítězslava Nezvala Karlovy Vary.

Především ale doplnila bílá místa v jeho kariéře, za což zaslouží zvláštní pochvalu. Zdeněk Pospíšil emigroval v roce 1980 dosti dobrodružně přes bývalou Jugoslávii a Itálii do Švýcarska. Popis této anabáze včetně převážení kamaráda bez pasu a s nočním vplutím do jugoslávské vojenské zóny vypadá jak ze špionážního filmu, ale k Pospíšilovi sedne. Ve Švýcarsku, kde již předtím i díky Ctiboru Turbovi navázal kontakty, založil postupně tři vlastní soubory a v závěru svého exilu se ještě snažil v Paříži uvést v život další divadlo. Divadelní práce ho ovšem neuživila, a tak přijal i další zaměstnání.

Kapitola o švýcarském exilu je velmi cenná a dotváří celkový pohled na tohoto tvůrce, který má své pevné místo nejenom v dějinách českých studiových scén, ale českého divadla vůbec. Autorka shrnuje jeho exilové divadelní aktivity včetně jednotlivých projektů, které se jeví, a to nejenom v kontextu 80. let, jako originální až průkopnické, nicméně jeho plány a úsilí stále komplikovaly Pospíšilovy problémy s financemi, ba i jeho povaha. Jak Hanáková správně poznamenává, odmítal se přizpůsobit tamějšímu systému, naopak všechny poučoval a vyzdvihoval své úspěchy, takže jeho projekty ztroskotávaly i na osobních konfliktech.

Důvodů pro exil bylo dost

Do exilu Pospíšila přivedla obava z toho, že nebude moci vykonávat svoji profesi – spolupracoval s Milanem Uhdem, podepisoval jeho hry a uváděl je na Provázku (slavná Balada pro banditu), svou roli zřejmě sehrálo i pronásledování jeho otce, který zemřel za ne zcela vyjasněných okolností. Pospíšil nabyl dojmu, že ho sleduje StB, kromě toho krátce před emigrací mu před premiérou byly zakázány dvě inscenace. Důvodů k odchodu tedy bylo dost.

Spletitá kauza Karlín

Po roce 1989 Pospíšil uvítal návrat do vlasti, tím spíš, že mu bylo navrženo, aby se ucházel o ředitelování Hudebního divadla v Karlíně. Kapitola věnovaná Karlínu je rovněž velice zajímavá i potřebná. S návrhem, aby tam řediteloval, za ním ještě do Švýcarska přijeli dva emisaři z Čech, jeho někdejší mentor a profesor Evžen Sokolovský a ekonom HDK Tomáš Sousedík. Hanáková období Pospíšilova působení v HDK, které skončilo tragicky sebevraždou, rekapituluje věcně a opírá se opět o prameny (je ovšem škoda, že archiv HDK vzal zasvé při povodních v roce 2002 a zbytek byl vyhozen). Má výhodu nezaujatého pozorovatele a pamětníky vytěžuje bez emocí, pochopitelně řada z nich možnost vyjádřit se odmítla. Není jednoduché v celé kauze, v níž se také otiskla divoká doba počátku 90. let, vyznat.

Autorka píše, že Pospíšil přišel do Karlína s velkou vervou, což je pravda, méně kulantní pozorovatel by napsal, že se občas choval jako neřízená střela. Na rozdíl od domácích divadelníků počátkem 90. let věděl, jak se výpravné produkce v té době dělaly v západní Evropě, a chtěl jít tímto směrem, dělal třeba barnumskou reklamu (letadlo na střeše divadla). HDK byl tehdy zabetonovaný kolos, jeho reorganizace byla víc než složitá a Pospíšilovy představy byly nerealistické, ignorující domácí podmínky i daný stav.

Začal se v Karlíně doslova topit, i když se obklopil spřízněnými dušemi počínaje Sokolovským, brněnskými herci konče. Zlikvidoval v Karlíně operetu, čímž si roduvěrné opereťáky znepřátelil, a když je vyhodil, dali jej k soudu, který divadlo prohrálo. Vršil chyby, herci proti němu protestovali, tisk mu taky moc nefandil, padala udání, kontroly si v divadle podávaly dveře, ale nic nenašly.

Jedno je třeba říct, a Hanáková to zdůrazňuje: Pospíšilovi šlo o divadlo, ne o peníze – o ty šlo jiným šíbrům a dělali, co mohli, aby se divadla zmocnili, a Pospíšil jim to svým přístupem vlastně ulehčoval. To byl především podnikatel Adam Novák spojený s osobou tehdejšího primátora Kondra, který mu chtěl HDK věnovat na provozování Bídníků a soubor rozpustit. Situace se na jaře roku 1993 rychle zdramatizovala, k čemuž přispěla jistě i Pospíšilova psychická labilita. Rezignoval na post ředitele divadla a vzápětí po osobním konfliktu s jedním členem souboru byl z divadla na hodinu vyhozen, krátce nato spáchal sebevraždu.

Příznačné je, že zanedlouho po Pospíšilově smrti byl Kondr odvolaný z důvodu napojení soukromých firem na vedení města. Stejně jako fakt, že už tehdy se o divadlo živě zajímal současný ředitel Egon Kulhánek, který dnes tuto scénu dotovanou veřejnými penězi provozuje prakticky jako soukromou firmu s výrazným příklonem k divadelní komerci, a jeho dramaturg je Adam Novák. Nikoho na magistrátu to ale nevzrušuje, naopak byl ve své funkci znovu potvrzen.

Režijních monografií u nás mnoho nevzniká, vyžadují systematickou badatelskou práci a není také jednoduché vyhovět požadavku určité odbornosti a neutopit se v popisech a rozborech inscenací. Hanáková napsala živou a čtivou knihu, která nejenom inteligentně propojila Pospíšilův život a tvorbu, ale také doplnila některá bílá místa v nich. Myslím, že i vystihla jeho složitou povahu, v níž se střetávala psychická nevyrovnanost s talentem i oddaností divadlu, ostatně jak píše Jaroslav Tuček – Pospa, jak se mu přezdívalo, byl za boha a měl respekt, ale stejně tak se o něm říkalo že je cvok a rapl. Kniha je i výtečně vypravená včetně soupisů a dokumentů a především spousty cenných fotek, které dotvářejí výpověď.