Možná je ten příběh jen málo znám
Zůstanu u pocitů (mých) a dojmů. Ověřit by měl životopisec, ale když vakua ponechána , budí nedůvěru, soudím zbytečně. Tak třeba cena nás podpořila v čase Putinova tažení, neb svět ví, jak slabá vrstva zde je ochotna čelit zvůli. To je stinná stránka cen, mají širší kontext, ne třeba vždy docela vědomý natož záměrný. Umím si představit člověka typu p.Halíka, jak si klade velké cíle a tak se ocitne i poblíž terapii, dokonce u legendárního MUDr Skály. V čase, kdy by měl asi konat vlastní výcvik, odchází. Přirozeně, zatímco duchovní či církevní orientace je hodně strukturovaná, tradice, zkušenosti, pravidla, stabilita, organický růst; terapie je poněkud opak. Proces bouřlivý, nevypočitatelný, jen snaha dát mu hranice, podporu, garance bezpečí. Řada duchovních v česku přešla na stranu terapie, člověk typu p.Halíka, zvolil cosi mezi, "sociologii". I terapie Perlsova, postavená na talmudicko-biblické tradici, sklouzla v česku k jakémusi budhismu zážitků pocitů, ale beze změn. To jeho právo, jen nám potom srozumitelnější, proč se věnuje spíše mladým, nezralým, kteří se za semestr vymění, než by se trápil s "církví viditelnou", tedy i se zodpovědností za slabost nedostatky druhých, opotřebených, omezených. Proč odklon k tvorbě oklikové-písemné, prodlouženému kazatelství, odpovídání otázek, než podporovat jejich kladení i vůči sobě. Z antických textů je známa návštěva přátel u Joba. Mají rady, nápady, chtějí pomoci, ale zbytečně. Vše vyhýbavé, řeší své nesnáze, v kterých se ocitli tváří v tvář soužení druhého. Jobovi snad jen jako zrcadlo jeho vlastní hlouposti. Tak u našeho muže i odstup od zodpovědnosti za druhé v církvi, snad přiznání své omezené formace a potom poněkud zbytečné pubertální kritizování autorit, které tuto službu podstoupily. Sny o církvi jiné, s jinými lidmi, s jinými informacemi, jsou legitimní. Ale hic Rhodus, hic salta. Potom snad více pochopení i bez dlouhých knih a řečí. To Agnesë Gonxhe Bojaxhiu šla rovnou na plac. A když nemocní trpěli, nepumpovala do nich anestetika, a svěřovala jim co katolíkům intimní, že utrpením člověk zraje a pyká za viny a tak se osvobozuje i sám před sebou. Pán Bůh naše nesnáze nepotřebuje, my jsme to, kdo skrze ně jde dál a hloub. Tam kde jsme, ne vedle. Mediální úspěch si žádá virtualitu, televizní přístup, v protialkoholní léčebně vydrží minutu. Tak náš muž ještě obstál. I katolíci potřebují celebrity, pozvracení po antabusu do toho nějak nezapadají.