Moje motivace
Moje motivace je především v tom, že hodně se změnit musí a že se to musí udělat, než nastoupí zas nějaká Buzková nebo Kuchtová. Protože to byly ony, kdo nastavil současný chaos se strukturálními fondy a další zmatky v celém školském systému odzdola až nahoru. Vcelku bez ohledu na to, jaká přesně bude podoba výsledku, protože není žádná všeobecně přijatá optimální podoby systému.Nejzajímavější na celé akci s dopisem byla následná diskuse s mými bývalými spolužáky, z níž vyplynula řada vcelku radikálních názorů, mnohem radikálnějších než vlastní dopis. Bohužel také dva závěry, které následně změnily pohled i na můj podpis.1) Diskutoval jsem s řadou lidí, kteří byli například ve Švédsku, zemi, kde i vysokoškolské vzdělávání typu hodně konformního s naším pohledem, funguje. (Žádné školné, vzdělávání zdarma, peníze na vědu na základě grantů atd.) Přitom všechno je příjemně efektivní a přirozeně produktivní. Závěr je, že v systému to není, ale v lidech. Na jedné straně Švédy ani nenapadne podvádět nebo dělat něco, co nemá smysl. A grantové agentury to respektují, takže není problém na grantu dělat něco jiného, když se původní nápad ukáže prokazatelně neschůdný. Hlavně, když je odvedeno dost práce. Druhá věc, kterou grantové agentury silně respektují, je pozice na univerzitě. Kdo ji nemá, u toho se nepředpokládá, že vložené peníze bude dlouhodobě zúročovat ve prospěch státu, a sotva grant dostane.A na druhé straně Švédi vědu tak neprožívají - ve srovnání i třeba s Brity nebo Němci. Prostě jdou do práce a pak zas domů, vezmou si dovolenou a volno. Takže si zachovají zdravý odstup a nemají takový pocit, že je třeba se prosadit za každou cenu. Není to pro ně sport nebo a-priori poslání, ale práce jako každá jiná. Každý systém uvádějí do praxe lidé, sebelepší systém lidi nevymění. 2) I mezi lidmi, kteří to myslí dobře, jsou čestní a v podstatě kamarádi, jsou nesmiřitelné názporové rozdíly a roztodivné podezřívání z různých spiknutí. V míře, kterou jsem si ani nedovedl představit (chápu teď lépe i debaty na ČP i růzých blozích). Nejzajímavější termín, který jsem zaznamenal (ne můj) je institucionální nepotismus. Já bych spíš řekl institucionální imbreeding. Dále třeba termíny bizarní struktura organizace vědy v ČR nebo neefektivní výuka, která může existovat jen díky tomu, že univerzita má právo udělovat diplom.Neboli: podpisu nelituji, ale ukázalo se, že to byla spíš cesta než cíl. Přeji si, aby debata pokračovala a byla institucionalizovaná, aby se nerozpadla. Jestli je něco, s čím se v současné diskusi o školství a vědě ztotožňuji téměř na 100%, pak s názory prof. Jungwirtha v komentáři k metodice hodnocení VaV 2012.Pro zlepšení stavu by jako první bylo třeba, aby se každý ohlédl a řekl si, "Co jsem to dělal ty poslední roky? Komu všemu to bylo k užitku? Byli to jen ti, kterým to k užitku být mělo? Kde ty roky vlastně jsou?" To by byl první krok k tomu, abychom byli lepší učitelé, vedoucí projektů. Pak se i věda i vysokoškolská výuka zlepší.