Císař Tiberius sloužil po staletí za model takovéto proměny. Jisté české kníže rádo vypráví, jak mu otcovské kníže rádo čítalo z Tacita (samozřejmě latinsky) historky o Tiberiovi coby poučení o šalbách mocidržby a jejího „píár“, byť toto slovo by staré kníže jistě nepoužilo. Nyní ve věkovité edici Antická knihovna, ve svazku Dvojí pohled na římské dějiny, vyšlo antické „píár“: spisek Velleia Patercula Římské dějiny, který téhož Tiberia líčí jako statečného, zodpovědného, obětavého služebníka státu, který jen měl, inu, trochu smůlu na lidi kolem sebe.
Nebo to není pouhé „píár“? Bohumila Mouchová líčí v úvodní studii nesnadnost našich soudů.
Velleius Paterculus patřil ke kruhům blízkým Tiberiovi, zažil ho v jeho lepších letech a zřejmě ho upřímně obdivoval. Jistě, měl při psaní své zájmy. Ale to měl Tacitus, autor nepříznivě soudící o císařství jako takovém, rovněž. Moderní čtenář je přirozeně nakloněn věřit více kritikovi mocných než jejich chvaliči. Tak či onak, je nesmírně cenné mít k dispozici pohled druhé strany. Co bychom za to dali, kdybychom na rané české dějiny měli kromě „vítězného“ pohledu Přemyslovců také nějaký spisek straníka poražených Slavníkovců či Vršovců. Co bychom se dozvěděli o Přemyslovi či o Boleslavech?
Zůstane asi nejisto, kolik chvály zaslouží Tiberius. Je jisto, že chválu zaslouží paní profesorka Bohumila Mouchová, který si překlad Velleia Patercula nadělila k osmdesátinám, jako další kapitolu svého rozsáhlého díla překladů antických historiků – zvláště těch všelijak „neklasických“ a „problematických“.
Moc je vždy ambivalentní. Text často také. Poctivá filologická práce nikdy.
