Co že měl Zadražil společného s českým písemnictvím, když se celoživotně zabýval literaturou ruskou? Měl. Byl totiž českým rusistou nikoliv jen v tom smyslu, že převáděl literární texty z ruského jazykového systému do českého a že v doslovech rekapituloval životní data ruských autorů.
Byl českým rusistou především ve smyslu hlubším, etickém. Svá nejproduktivnější léta zažil v době, kdy byla česká kultura ponížena ruskou okupací a kdy ruská kultura byla režimem fedrována coby nástroj ideologického masírování – a právě v této době se snažil představovat českému čtenáři z klasické ruské kultury ty hodnoty, které byly od vládnoucí ideologie pokud možno co nejdále.
Literární teorie strukturalistické orientace (Tyňanov, Lichačov a další); romantický „západofilský“ filosof Čaadajev; a kromě jiného znovu a znovu, zvláště v textech dříve opomíjených, Dostojevskij, středobod Zadražilova odborného zájmu.
Ladislav Zadražil sám rozhodně nebyl „typem z Dostojevského“. Naopak, byl mužem rozvážným, střízlivým a zdrženlivým. V těchto kvalitách vstoupil, společně s manželkou a spolupracovnicí Miluší (jejíž jméno se na společných dílech nesmělo za normalizace objevovat), po revoluci znovu na pražskou literární rusistiku, v této tradici ji vyzvedl z normalizačního blekotání, v tomto étosu vychoval generaci porevolučních žáků.
Pokud dnes jistá část českých rusistických kruhů znovu chce činit z české rusistiky hlásnou troubu Svatého ruského impéria, byť s jinými ideologickými znaménky, i ve jménu díla Ladislava Zadražila je nutno říci: Ne!
