RECENZE: Naše třída. Básnické divadlo je plné velké síly

Naše třída Tadeusze Slobodzianka je text, který zatím v české dramatice nemá obdobu (částečně jej lze snad srovnat, přinejmenším mírou odvahy odkrýt hnisavou ránu minulosti, s letošním Smířením Tomáše Vůjtka, které v ostravské Aréně konečně pojmenovává asi nejstrašnější masakr naší pravidelné armády na německých civilistech, včetně desítek zblízka střílených dětí i nemluvňat, na tzv. Švédských šancích).

Masakr Poláků na Polácích

Slobodziankův text je metaforický, básnický, asociativní, pracuje vol ně s časem i prostorem, do dění vstupují i mrtví – přesněji řečeno zavraždění – a diskutují s živými (což bývá mimochodem scénický oříšek pro režii i scénografii: nutno předeslat, že režisér Břetislav Rychlík, který posílá jemně odlišené mrtvé mezi živé z hlediště, vyřešil rébus zatím u nás nejdůvtipněji).

Jistý vliv kultovního „divadla smrti“ Tadeusze Kantora a jeho opusu Mrtvá třída (1975) je rozpuštěn už v rámcující kompozici hry i v práci s časoprostorem. Hra není divadlem faktu, její skupinový hrdina – čili někdejší spolužáci z jedné třídy – je zobecňujícím modelem skutečné události. V roce 1941 totiž rychlý sled nejprve sovětského a následně nacistického vpádu krutě zpřevracel vztahy mezi dosud víceméně mírumilovnými obyvateli obce a vyvolal z kolektivního nevědomí náhlý poryv primitivního antisemitismu. A také touhu po pomstě na včerejších spoluobčanech, spolupracovnících minulého režimu, jíž podlehli dříve bezúhonní lidé, podílející se na jejich upálení.

Hra je ovšem dramatickou metaforou i metonymií, „částí za celek“. Ve skutečnosti se masakru Poláků na židovských spoluobčanech zúčastnili lidé různých generací, nikoli spolužáci jedné třídy. Kdo se chce dozvědět bližší, léta u našich sousedů vytěsňovaná fakta, tomu doporučuji knihu Anny Bikontové My z Jedwabneho (česky 2009 ve znamenitém překladu Jiřího Vondráčka).

Pro Polárku bylo štěstí, že se metaforický text setkal s metaforickým viděním režiséra Rychlíka. Metaforou je vlastně už neosobní vstupní prostor tělocvičny a „cvičební“ představování jednotlivých aktérů budoucí tragédie. Mnohovýznamovou metaforou jsou všudypřítomné PET lahve s vod(k)ou, na nichž se tancuje a opilecky balancuje, nezapomenutelnou metaforou je nejpříznačnější a nejpřízračnější živel – oheň, byť uzavřený do plechového kýble: jeho skutečný, autentický puch v celém sále nenásilně a nepolopatisticky vyvolá atmosféru holokaustu.

Inscenace Naše třída. Autor předlohy: Tadeusz Slobodzianek.

RECENZE: Noční sezóna. Mrtví živí přicházejí z Národního divadla

Nejvíc jsem však obdivoval, jak si režie imaginativně poradila se zpodobněním násilí – znásilňování, bití i mučení jsou jakoby inspirovány nejlepšími tradicemi básnického divadla, cítíme tu poučenost z lidového divadla, ze všech možných avantgard i postavantgard minulých let. Žádné „divadelní“ předstírání ran a výkřiků bolesti, rána je plnou silou vedena na jednom místě, výkřik bolesti na druhém a teprve v divákově vědomí se obé spojí v zásah stejně intenzivní, jako by byl bit sám.

I když bych rád vypíchl některé postavy (například Ráchelku Táni Hlostové, kvůli záchraně holého života z nouze přeonačenou na křesťanku Mariannu, případně jen zdánlivě vedlejší roli Abrama v podání autora kongeniální hudby Davida Smečky), uvědomuji si, že jde o kolektivní dílo.

Takže kohokoli dalšího z početného ansámblu jmenovat by bylo nefér vůči ostatním. Slabinu jsem v souboru neokoukaných tváří prostě nenalezl. Což u mnohem oslavovanějších ansámblů, jichž jsou plné festivaly i ankety, konstatovat nemohu. Blíží se „proanketovaný“ konec roku, a tak Naší třídě vděčím za to, že alespoň u jedné položky v seznamu inscenací roku nemusím dlouho přemýšlet.