10. března 2018 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Nová Atlantida v Národním divadle. Názorná ukázka přítomnosti

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Lepší společenský řád. Jiří Adámek a jeho Nová Atlantida hledá Českou republiku... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lepší společenský řád. Jiří Adámek a jeho Nová Atlantida hledá Českou republiku... | foto: Národní divadlo

PRAHA Jiří Adámek nastudoval na Nové scéně v Národním divadle svůj další autorský projekt – Novou Atlantidu, v níž se zamýšlí nad stavem své domoviny i světa vůbec.

Na úvod tohoto článku musím říci, že si Adámkovy inscenace vážím pro její soustředěné úsilí zpracovat téma, které se týká nás všech. I když si nemyslím, že by se v ní neobjevovaly některé závažné problémy.

Adámek je režisér se zcela specifickým přístupem k pojetí představení, je jedním z těch tvůrců dnešního divadla, pro něž jsou charakteristické transgresivní postupy překračující a porušující pravidla platící pro ten druh umění, jež označujeme jako divadlo. Asi by se pro tuto Adámkovu „transgresi“ nejlépe hodil název „postdivadlo“, jenž se objevil v polské divadelní kritice a upozornil na to, že řadu dnešních tvarů předváděných na jevišti nelze soudit ustálenými běžnými divadelními kritérii.

Slovo jako zvuková struktura

Ve středu Adámkova zájmu stojí slovo, ale nepracuje s ním tak, jak to obvykle od divadla čekáme. Nebuduje vyprávění s dějem, událostmi a postavami, ale pracuje především se zvukovou podobou slova, vytváří zvukovou strukturu, která je hlavním a prvotním nositelem komunikace s divákem. Přitom Adámka mimořádně zajímá politika jako velkolepý kolotoč nejrůznějších zájmů, které jsou strůjcem chaosu, jejž nelze ovládnout a člověk je tím mechanismem pohlcen. Adámek i v této inscenaci shromažduje množství dokumentárních výroků a projevů, které citují herci nikoliv jako představitelé konkrétních postav, ale jako mluvčí. Jde o politiky, jako je Trump nebo Putin, či vědce, jako je Noam Chomsky, nebo populární osobnosti jako Julian Assange, hlavní redaktor a vydavatel WikiLeaks, serveru zveřejňujícího tajné dokumenty v boji proti jednání vlád a neokorporativistickému chování. A nechybějí ani na ulici posbírané řeči bezejmenných občanů.

Z jistého hlediska by se dalo říci „politické divadlo“, ale není tomu tak. Už název inscenace shodný s dílem anglického státníka, esejisty, filozofa a vědce z přelomu 16. a 17. století Francise Bacona, jenž je autorem nedokončené slavné utopie z raného novověku Nová Atlantida pojednávající o ideální společnosti řízené vědci, míří dál. Postupuje ke snaze názorně ukázat prostřednictvím shromážděných a divadlem „odpoutaných“ slov lidi, kteří se snaží uskutečnit utopické představy o takovém uspořádání společnosti, jež každému přinese štěstí a blahobyt.

Leč takové konání podle inscenace přináší jen zmatek – a často i zmar dosavadních jistot a hodnot. Téhle osudové beznadějné a zoufale marné pošetilosti chce inscenace nastavit názorné zrcadlo. Proto Adámkova režie zesiluje ty scénické prvky, jež slovo zasazují do reálií přítomnosti – tedy faktů začleňujících slova do věcných souvislostí. Pomoci má reálná situace, kdy spolutvůrce a prezident Facebooku chce své dceři Max sdělit o jejích narozeninách, jak stvořit lepší svět. Nejprve se na jevišti objeví chatička, v níž přebývá skupinka dětí, a kolem ní se odehrává cosi jako piknik v přírodě. Griluje se a rovněž oblečení svědčí o pobytu v letní přírodě. Děti se tak stávají hlavním scénickým prvkem. Mezi nimi a dospělými vznikají důmyslně a precizně uskutečňované prostorové vztahy a také některé další prvky – jako světelný a zvukový design – jsou provedeny tak, aby bylo nejen zřejmé, kdy se postavy stávají mluvčími a prosazují své názory na společnost, ale aby stejně tak bylo jasné, že děti mají vnímat všechny ty představy o znamenitě organizované společnosti. Což dokládá jednání na scéně: zatímco znějí vznešená slova jednoho řečnícího mluvčího o Evropě 21. století, která u jiných dospělých vyvolávají odpor a protesty, připraví děti k údivu dospělých klidně a tiše vše pro oslavu Maxiných narozenin. A pokračuje to tím, že Max se plazí symbolicky na závěr po jevišti se zavázanýma očima a texaský farmář pronáší základní pravdy pro praktický život, vrcholící poučením, jak se pozná pořádná ženská: když ji ráno někdo plácne přes zadek, tak se jí večer ještě třese.

Zastavte se a pohleďte! Inscenace Nová Atlantida (2018).
Je možné najít zaslíbený ráj? Inscenace Nová Atlantida (2018).

Začal jsem tím, že si Adámkovi inscenace vážím, skončím stejně. Vážím si jí také pro její promyšlenou a důsledně realizovanou snahu ukázat, že všechno snažení o harmonickou a idylickou společenskou organizaci přinášející štěstí, je marné. Ale mám-li se přiznat, pak jako divák zaznamenávám toto představení v rovině pouze informační, sdělující množství věcných konkrétních údajů o zvoleném tématu. Postrádám funkci apelativní, která by otevřela otázku jejich vnímání a reflektování. A stejně tak funkci emotivní, rezonující s divákem osobním postojem. V případě Adámkova „postdivadla“ shledávám hlavně funkci intelektuální, která je sice názornou ukázkou, demonstrací problémů, jimiž žije tato doba. Ovšem pouze je vypočítává a bohužel zůstává přes veškeré úsilí tvůrců – mimo několika přesahů zejména v propojení se zpěvem, scénografickým řešením a prací s pohyby herců v prostoru – nevzrušivou ilustrací bilance současných svízelů a potíží, které v té nebo oné míře všichni známe.

Jiří Adámek: Nová Atlantida

Režie: Jiří Adámek

Scéna a kostýmy: Antonín Šilar

Nová scéna, Národní divadlo, Praha, premiéra 1. a 2. 3.

Jan Císař, teatrolog
  • 0Diskuse