Tvorba našich umělců se přes politickou izolaci země na jedné straně přirozeně propojovala s celosvětovým děním, ale na druhé straně se také výrazně lišila od projevu umělců v demokratických zemích, kteří se nemuseli prakticky v ničem omezovat. Naše originalita měla několik důvodů. Jednak u nás neexistoval žádný trh se skutečně nezávislým uměním, takže kdo z umělců tvořil svobodně, tak musel počítat s tím, že nemůže vystavovat v oficiálních institucích, že své umění takřka nemůže prodávat, že ho nemůže publikovat.
Nespoutaní
OBRAZEM: Objektivem zachytil lásku k horám. 100 let od narození Viléma Heckela připomene unikátní výstava |
Právě tato absurdní situace paradoxně způsobila, že umělci pracovali v tichosti svých ateliérů svým způsobem zcela svobodně. Netlačili na ně žádní galeristé (kteří u nás nebyli), aby vytvářeli to, co se dobře prodá. Neuzurpovali je kurátoři, kteří by si mysleli, že vědí lépe než umělci, jakým směrem by se měli vydat. Na druhou stranu měla tato situace četné nevýhody. Nebylo možné se porovnávat se zahraničím, nebylo možné díla vyvážet jinak než s požehnáním monopolního Art centra, které bylo jediným oficiálním prostředníkem. A také u nás nebyly k dispozici kvalitní materiály, ze kterých by mohli umělci svá díla vytvářet. A tak si musel každý poradit sám, což ovšem zase paradoxně vedlo k nezávislosti a originalitě. Naše umění bylo prostě jiné a v lecčem i zajímavější než na západ od našich hranic. Dokonce bylo prostředí nesvobodné společnosti v mnohém i inspirující.
Výstava nazvaná podle Knížákova díla Difficult ceremony nemá jiné ambice, než ukázat tvorbu autorů, kteří se nedali spoutat žádnými doktrínami, žádným ideologickým či finančním tlakem. Přitom některé z nich leccos spojuje. Ale i tak ukazuje, k jak zajímavému vývoji u nás především v sedmdesátých a osmdesátých letech došlo. Setkávají se tu různé generace. Z těch starších či dokonce již nežijících jsou tu díla Dalibora Chatrného, který patří k vůbec nejprogresivnějším českým umělcům a s velmi širokým záběrem, který se celý život zabýval experimentováním na rozhraní mezi výtvarným projevem a přírodními vědami. Jan Steklík zase dosáhl originálního projevu (nejen) ve svých kresbách cigaretou, která mu sloužila podobně jako jiným tužka nebo štětec. Pozoruhodné jsou působivé asambláže a koláže Jaroslava Vožniaka, jednoho z někdejších členů známé skupiny Šmidrů, která rozvíjela myšlenky neodada.
Bylo obtížné cokoliv tvořit, a přece...
K dosud nedoceněným umělcům patří Milan Maur, který vytvářel kresby na základě posouvání stínu. Za zmínku stojí i raná díla Milana Knížáka, který kdysi patřil k progresivním umělcům. Z pozoruhodných českých umělců žijících v emigraci se tu představuje Jiří Hilmar nebo František Kyncl. Oba dospěli k originálnímu projevu, založenému na vlastních postupech. Objevují se tu díla Aleny Kučerové, jejíž tvorba stále ještě čeká na své zhodnocení a která se zvláštním způsobem stále proměňuje i v současnosti.
Z generace nastupující v nepříznivých sedmdesátých a především v osmdesátých letech se tu setkáme s díly Margity Titlové Ylovsky, která přistupovala ke své tvorbě s velkorysostí a využila někdy dost nezvyklé postupy. Tentokrát je zastoupena například monumentální gestickou kresbou rtěnkou nebo křehkou instalací s krystalem rozkládajícím světlo. Vladimír Merta vytvořil začátkem devadesátých let ironickou sérii objektů nazvanou Horká geometrie. Svou ranou tvorbou překvapí Jiří David, kterého zájemci o výtvarné umění znají spíš zásluhou monumentálních instalací, ale který je umělcem mnoha, často až kontrastních proměn.
Výstava připomíná léta, kdy bylo tak obtížné cokoliv tvořit a kdy přitom vznikalo tak osobité umění, inspirované prostředím, které nám svým způsobem mohli kdekoliv ve svobodném světě závidět.
DIFFICULT CEREMONY Galerie U Betlémské kaple, kurátor Miroslav Jiřele, do 15. října |
