Hrdinou devítistránkové Kafkovy povídky, kterou divadlo uvádí pod titulem Zpráva pro Akademii, je opice, jejíž proslov dokládá, jak je lidství vyprázdněné, agresivní, vždy se ženoucí za svým prospěchem a ochotné se přizpůsobit. Katharina Schmittová si ovšem z Kafky vybrala zejména téma ztráty a hledání identity i schopnosti přežít ve společnosti nepřátelských či aspoň jiných jedinců. Zda splynout, nebo si udržet to své.
Jsou to samozřejmě otázky v dnešní politické situaci velmi aktuální, ale mají i nadčasový rozměr, dotýkají se běžných situací, do nichž člověk vstupuje. Kafkova povídka nemá děj, pouze v ní opice líčí, jak se stala člověkem, jaké k tomu měla předpoklady a jak se jí dařilo překonávat jednotlivé překážky. (Mimochodem, Katharina Schmittová není první, kdo Kafkovu povídku použil v divadle, v roce 2002 ji uvedlo Národní divadlo coby komorní operu Jana Klusáka).
Lekce holení a artikulace
Režisérka v každém případě dokázala z nedějového a místy značně depresivního textu obdivuhodně vytvořit sevřený dramatický tvar. Opici přidala nahrávače, postavu učitele, možná pomocníka, případně krotitele, který jí pomáhá a cvičí s ní různé dovednosti. Inscenace se mnohem víc než slovem vyjadřuje pohybem, gesty a dalšími vizuální prostředky. Má také záměrně zpomalený rytmus, daný určitou repetitivností, a ten také místy způsobuje určité zmrtvění, kdy situace působí jako cvičení stylu. Je to však také one woman show Zuzany Stivínové, která hraje opici – především ona vnáší do dění jemný humor i sarkasmus. Ovšem Ivan Lupták je dobrým nahrávačem, který nenápadně umí podtrhnout absurditu situací.
RECENZE: Pusťte Donnu k maturitě! Tak nám v Discolandu zabili Karla Gotta |
V případě Stivínové jde vlastně o propracované pohybové a mimické výstupy, které mají ovšem zřetelný vnitřní význam. Hned v úvodu opice se svým asistentem předvádí dokonalý výjev s holením imaginární srsti, následuje cvičení gest a pohybů i pokusy o artikulaci. Když opice přestává rozumět a je nejistá, propadá se opět ke svým zvířecím zvykům, což docela dobře funguje i jako metafora. Opice se uchyluje do „svého koutku“ čili zavěšuje se na tyč a leze po ní, což Stivínová zvládá jako rozená akrobatka.
V sále a v předsálí
Katharina Schmittová umí výtečně pracovat s prostorem, předvedla to například ve své poslední režii pro Studio Hrdinů, divadelní adaptaci filmu O slavnosti a hostech. I nyní vytvořila více dějišť, úvod se odehrává v „předsálí“ s velkou klecí, kam je pozvána dívka z publika. Posléze jsou diváci odesláni do hlavního sálu, přičemž hlediště i jeviště jsou spojené v jeden prostor dlouhými svítícími tyčemi, které je obkružují. Vzniká tak dojem nenápadně uzavřeného místa, stejně jako zvláštní rozlehlosti. A režisérka umí scénu z předsálí vtipně dotáhnout do konce: po skončení představení mohou diváci při odchodu v kleci zaregistrovat zabydlenou dívku, spokojeně pojídající banán...
Franz Kafka: Překlad: Vladimír Kafka Adaptace: Katharina Schmittová, Jakub Režný Režie: Katharina Schmittová Scéna: Pavel Svoboda Studio Hrdinů |
