RECENZE: Zpráva pro jistou akademii. Zuzana Stivínová předvádí opičí sólo

Hrdinou devítistránkové Kafkovy povídky, kterou divadlo uvádí pod titulem Zpráva pro Akademii, je opice, jejíž proslov dokládá, jak je lidství vyprázdněné, agresivní, vždy se ženoucí za svým prospěchem a ochotné se přizpůsobit. Katharina Schmittová si ovšem z Kafky vybrala zejména téma ztráty a hledání identity i schopnosti přežít ve společnosti nepřátelských či aspoň jiných jedinců. Zda splynout, nebo si udržet to své.

Jsou to samozřejmě otázky v dnešní politické situaci velmi aktuální, ale mají i nadčasový rozměr, dotýkají se běžných situací, do nichž člověk vstupuje. Kafkova povídka nemá děj, pouze v ní opice líčí, jak se stala člověkem, jaké k tomu měla předpoklady a jak se jí dařilo překonávat jednotlivé překážky. (Mimochodem, Katharina Schmittová není první, kdo Kafkovu povídku použil v divadle, v roce 2002 ji uvedlo Národní divadlo coby komorní operu Jana Klusáka).

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Lekce holení a artikulace

Režisérka v každém případě dokázala z nedějového a místy značně depresivního textu obdivuhodně vytvořit sevřený dramatický tvar. Opici přidala nahrávače, postavu učitele, možná pomocníka, případně krotitele, který jí pomáhá a cvičí s ní různé dovednosti. Inscenace se mnohem víc než slovem vyjadřuje pohybem, gesty a dalšími vizuální prostředky. Má také záměrně zpomalený rytmus, daný určitou repetitivností, a ten také místy způsobuje určité zmrtvění, kdy situace působí jako cvičení stylu. Je to však také one woman show Zuzany Stivínové, která hraje opici – především ona vnáší do dění jemný humor i sarkasmus. Ovšem Ivan Lupták je dobrým nahrávačem, který nenápadně umí podtrhnout absurditu situací.

RECENZE: Pusťte Donnu k maturitě! Tak nám v Discolandu zabili Karla Gotta

V případě Stivínové jde vlastně o propracované pohybové a mimické výstupy, které mají ovšem zřetelný vnitřní význam. Hned v úvodu opice se svým asistentem předvádí dokonalý výjev s holením imaginární srsti, následuje cvičení gest a pohybů i pokusy o artikulaci. Když opice přestává rozumět a je nejistá, propadá se opět ke svým zvířecím zvykům, což docela dobře funguje i jako metafora. Opice se uchyluje do „svého koutku“ čili zavěšuje se na tyč a leze po ní, což Stivínová zvládá jako rozená akrobatka.

V sále a v předsálí

Katharina Schmittová umí výtečně pracovat s prostorem, předvedla to například ve své poslední režii pro Studio Hrdinů, divadelní adaptaci filmu O slavnosti a hostech. I nyní vytvořila více dějišť, úvod se odehrává v „předsálí“ s velkou klecí, kam je pozvána dívka z publika. Posléze jsou diváci odesláni do hlavního sálu, přičemž hlediště i jeviště jsou spojené v jeden prostor dlouhými svítícími tyčemi, které je obkružují. Vzniká tak dojem nenápadně uzavřeného místa, stejně jako zvláštní rozlehlosti. A režisérka umí scénu z předsálí vtipně dotáhnout do konce: po skončení představení mohou diváci při odchodu v kleci zaregistrovat zabydlenou dívku, spokojeně pojídající banán...