Jeho tvář nyní upřeně hledí z plakátů, které lákají na film Arvéd. Ďábelsky dobrý životopisný film, jaký tu ještě nebyl. Výtvarně vyšperkovaná dobovka – i tak znějí titulky recenzí na diskutovaný snímek režiséra Vojtěcha Maška. V černém kloboučku působí hlavní protagonista Michal Kern spíš mile a zakřiknutě než démonicky.
Právě se vrátil z dovolené, ale neodpočinul si. S premiérou filmu pro něj znovu ožívá Arvéd, postava, která s ním žije už tři roky, a aby se z ní oklepal, musel odjet na samotu a začít běhat. Jiří Arvéd Smíchovský má mnoho charakteristik: malostranský ďábel, syn pražské honorace, vášnivý okultista, blázen… Jeho přízvisko kolaboranta s nacistickým a později i komunistickým režimem jej ale nakonec stály život.
Malostranský ďábel. Byl Arvéd Smíchovský zaprodaný kolaborant bez mravních zásad? |
Postava Arvéda s divákem zůstává dlouho po odchodu z kina. Jak dlouho zůstala s vámi?
Mám pocit, že bude mou součástí navždycky, protože jsme spolu strávili spoustu času. Jen si vezměte přípravy, ten nádherný zážitek z natáčení, to napětí, jak film dopadne ve střižně, teď po premiéře dávám rozhovory, takže se téma Smíchovského znovu otevírá... Arvéd už je se mnou asi tři roky. Ale co se týče skutečného oklepání se z figury, to mi trvalo asi čtrnáct dní.
Oklepání?
Po natáčení jsem odjel na chalupu na samotě. Práce na filmu byla vypjatá, což jsem si nejdřív nepřipouštěl. Denně jsem byl plně koncentrovaný, od rána do večera na place. Najednou mě přepadla strašná únava, tělo konečně vypnulo. Hodně se mi o natáčení zdálo, měl jsem úzkostné stavy. Všechno to na mě dolehlo. Začal jsem ale hodně běhat a tím to ze sebe dostával. Arvéd mi prostoupil do těla. Ještě dlouho po natáčení jsem cítil, že mám taková arogantní aristokratická gesta. Nemohl jsem se jich dlouho zbavit. A pak jsem se ostříhal dohola.
Na place mě tréma omezovala. Třetí den se ale něco stalo. Nechci to přehánět, ale jako kdyby mi to shůry někdo posvětil, a já si to natáčení a kameru začal strašně užívat.