Rusalka je holohlavá, Vodník zvrací do záchodu, Princ chodí ve spoďárech, Jezinky jsou studentky v Berlíně. Režisér Kornél Mundruczó radikálně přesouvá Rusalku do současnosti. V německé metropoli z ní dělá sociální drama - všichni žijí v těsné společné domácnosti, jen Princ má ve svém luxusním bytě výhled na Berlínskou věž.
Mundruczó se nebrání obléknout Rusalku narkomanku do těsných černých šatů, které připomínají outfit pro návštěvu masochistického studia. Dělá spíš dojem psychopata než zamilované ženy, a tak není divu, že zprvu zamilovaný Princ obrátí svou pozornost k ohnivé Kněžně.
Danuše SieringDanuše Siering žije v Berlíně a Praze. Je zakladatelkou galerie Černá labuť, projektu Go Florenc a Česko-německého Salonu. Vydává N&N Czech German Bookmag.  |
Překlad Kvapilova libreta je nejen nedostatečný, ale často i zavádějící. Kvapil sám hovořil o „českém charakteru látky“, zdůrazňoval spojitost s erbenovskou tradicí a maximálně se snažil nebýt veden motivy převzatými z německé jazykové oblasti. Zatímco v případě skutečné Rusalky jde o rozhraní mezi životem a smrtí: „Ženou ni vílou nemohu být, nemohu zemřít, nemohu žít!“, v berlínském provedení Rusalka je omámena zlatem a bohatstvím.
O čem se zpívá
Dle mého názoru nabízí toto filozoficko-symbolické dílo i dnes témata, která jsou víc než aktuální: vztah člověka a přírody, úskalí viny a pokání, souvislosti přátelství a rodinných vazeb. A samozřejmě zde hraje hlavní roli láska, která se obětuje až k smrti a sebezničení v naději, že překoná předsudky rozdílnosti původu a osobní přecitlivělosti.
Nepřekvapilo mě, že uvedená inscenace vyvolala po prvním dějství několik rozzlobených výkřiků a opuštěných sedadel. Na konci se však režisér dočkal slušného potlesku. Ten si hlavně zasloužila sousedka Ježibaba, zpívala pěkně, ale já ji mám stále před očima ve vytahané teplákové soupravě s ledvinkou okolo pasu.
Když Antonín Dvořák v roce 1900 komponoval romantickou operu o vodní bytosti Rusalka, zřejmě netušil, jak dnes mohou rozvířit vlny úvahy o aspektu jeho díla. Jelikož hudební práva umožňují ucelené libreto a hudbu opery či operety použít i samostatně, dává se tím každému režisérovi prostor nakládat s uměleckým odkazem jakéhokoliv skladatele po svém. Může je zničit, doplnit, roztrhat, to je dnešní umělecká svoboda. Jen si říkám, zda musí být doprovázená laciným showmanstvím.
Lze to všelijak
Již v roce 1982 nastudoval David Pountney v Anglické národní Opeře Rusalku s freudovským podtextem jako zmrzačení smyslů reality. V roce 2010 způsobil Martin Kusej v Bavorské státní Opeře skandál, když udělal z Rusalky incestní drama a nechal na jevišti stáhnout kůži z jelena. Barrie Köske v Komické Opeře v Berlíně zase zvolil pro inscenaci hermetický, unifikovaný prostor a stáhl z kůže rybí ocas Rusalky. Přesto všechna tato představení neubírala opeře na důstojnosti, k tomu přispěl i vynikající ansámbl sólistů. To ale o poslední adaptaci Rusalky napsat nemohu.
Tip na kulturní výlet: Echt česká hospoda v srdci Berlína
