Představitele populárního Kendyho či poldy ze stejnojmenného seriálu jsem zastihla v poněkud zasmušilé náladě. Brzy ho na obrazovce internetové TV Seznam spatříme v seriálu Revír v roli ulíznutého blond zbohatlíka v růžovém saku. V civilu ale přede mne usedá ve velké khaki bundě, kterou si nesundá po celou dobu rozhovoru. Vypráví o svém zklamání z politického hnoje i nesnesitelné české lásce k retru a zjihne až při zmínce o své motorkářské vášni, pro niž nadchnul nejednoho kolegu z Národního divadla. Kolik kilometrů se skútrem ujel na jeden zátah? Proč si mají děti dělat, co chtějí? A proč je podle něj angažmá v Národním službou vlasti?
Lidovky.cz: Potkáváme se po zkoušce představení Naši furianti, které má v Národním divadle premiéru za necelý měsíc. Jak to zatím jde?
Je to období, kdy už toho víme docela dost, ale zase ne tolik, abychom se ve svých rolích mohli cítit svobodní. Naši furianti jsou komplikovaný titul – výborná hra, ale je na ní takový sentimentální nános a národní očekávání. To samozřejmě chápu. V opeře je to Prodanka, my v činohře máme Naše furianty. Nevím, zda je to vyšponované událostmi posledních týdnů, ale mám pocit, že ta hra je velice politická. Najdete tam celé názorové spektrum naší politické reprezentace – od populistických až po takzvaně demokratické síly.
Lidovky.cz Naši furianti vyprávějí o boji o post ponocného a podobě českého venkova. Můžeme v nich najít paralelu i k tomu, čím jsme si nedávno prošli, tedy k prezidentské kampani, prezidentské volbě?
Jednoznačně. Nárůst populismu tam bez pochyby je. I manipulace s radními, kteří jednou kývají na jeden názor, pak zjistí, že se jim nehodí, a tak začnou kývat na jiný. Je to takový souboj nízké politické kultury s pokusem o demokracii.
