Všechno to začalo povolenou pietní akcí, připomínající smrt Jana Opletala v roce 1939 a následující represe nacistů, vrcholící pochodem studentů do centra metropole 17. listopadu 1989 večer. Původně jsem se jí včetně pochodu zúčastnit nechtěl, protože se konala pod patronací SSM. Na Národní třídě se však manifestujícím do cesty postavily jednotky policie, které proti nim brutálně zasáhly.
  |
Ve vysílání hlasu Ameriky o tom hned referoval Ivan Havel, a já jsem okamžitě vystartoval na místo činu. Stihl jsem tak být svědkem závěru demonstrace, kdy zdivočelí příslušníci pohotovostního pluku vyzbrojení dlouhými laminátovými tyčemi honili studenty po Národní třídě a přilehlých ulicích. Jednali u toho jako smyslů zbavení, pak naskákali do neosvětleného autobusu a popojeli dál, načež útok znovu opakovali. Lidé byli v šoku, nikdy jsem neviděl tak bledé obličeje. Vše se odehrávalo v naprostém tichu, bylo slyšet jen křik pronásledovaných a svištění těch tyčí.
Krev z Národní třídy
Tento večerní masakr dnes připomíná bronzová pamětní deska na fasádě Schirdingovského nebo též Kaňkova paláce na rohu Národní třídy a Mikulandské ulice. Dům navržený Janem Ferdinandem Hübnerem v letech 1731–1752 byl původně barokní, pak se dočkal klasicistní přestavby. Dekonstruktivistická dvorní přístavba sídla advokátní komory z devadesátých let je dílem architektů Jiřího Stříteckého a Martina Krupauera. Zmíněná pamětní deska, zobrazující ruce protestujících studentů s „véčkem“, vznikla podle návrhu Miroslava Krátkého a Otakara Příhody.
V neděli 19. listopadu 1989 pak bylo v Činoherním klubu v ulici Ve Smečkách založeno Občanské fórum. Sešli se tu představitelé disentu se zástupci uměleckých a vědeckých profesí. Populární komorní divadelní scéna, kde měl Havel řadu přátel (a pro kterou v roce 1972 napsal na motivy Johna Gaye Žebráckou operu, jež však už nesměla být uvedena), se přidala ke studentské stávce. Původně ovšem v této budově sídlil Ženský klub, jehož sídlo v letech 1927–1931 v konstruktivistickém stylu navrhla první česká architektka Milada Petříková-Pavlíková.
O den později, tedy v pondělí 20. listopadu, se výtvarníci a architekti sešli v budově Mánesa na Masarykově nábřeží. Byl jsem mezi nimi. Společně jsme založili Občanské fórum výtvarníků, zvolili vedení a hned začali malovat transparenty a tisknout letáky, protože v Mánesu byla tehdy velká vzácnost: kopírka. Sám jsem tam s přáteli vymaloval hezký transparentík s nápisem Komunismus – komunistům! Na velká okna do nábřeží jsme pak vylepovali různá oznámení, fotografie zmlácených studentů a informace o chystaných akcích.
Palác Adria, kde pracovalo koordinační centrum OF
Odpoledne v horní zasedačce probíhalo jednání Koordinačního centra OF včetně Václava Havla. Budova Mánesa byla k tomuto účelu jako stvořená kvůli ideální poloze, protože kolem proudily davy lidí na manifestace. Tady je třeba připomenout, že tehdy ještě rozhlas, televize a částečně i tisk o probíhajících událostech nereferovaly pravdivě, to se dělo až postupně. Budovu, jež je vlastně mostem mezi nábřežím a Slovanským ostrovem, si ve funkcionalistickém stylu v letech 1928–1930 vystavěl Spolek výtvarných umělců Mánes dle projektu Otakara Novotného.
Centra revoluce
Další stavbou spojenou se začátkem sametové revoluce byl dům U Řečických se známou galerií ve Vodičkově ulici, kterou v té době spravoval Aktiv mladých výtvarníků. Právě U Řečických se 20. a 21. listopadu konaly tiskové konference vedení OF, kde mi Dana Němcová prozradila, že ji poprvé po letech cestou z Ječné ulice nesledovala státní bezpečnost. Původně gotická budova, pojmenovaná po svém majiteli, konšelovi Jindřichu Řečickém, popraveném po bitvě na Bílé hoře na Staroměstském náměstí, byla mnohokrát přestavována. Dnes má barokní podobu.
Novým centrem OF se nakonec stal prostor divadla Laterna magika v podzemí paláce Adria na rohu Národní třídy a Jungmannovy. Zejména v tamní kuřárně jsme strávili následující měsíc, vyplněný permanentními jednáními, tiskovými konferencemi a dalšími aktivitami, jako byly „spanilé jízdy“ do krajů, kde se OF na rozdíl od Prahy prosazovalo mnohem hůř. Palác ve stylu art deco v letech 1922–1925 navrhli architekti Pavel Janák a Josef Zasche, na prahu 60. let ho upravovala trojice Cubr, Hrubý, Pokorný v tzv. bruselském stylu.
A na závěr ještě zmínka o slavném balkonu paláce Melantrich, který původně nesl název Hvězda, na Václavském náměstí, odkud se během demonstrací řečnilo k davům. Dům navrhl v pozdně secesním stylu v letech 1912–1914 Bedřich Bendelmayer.
