Proč před dvaceti lety rostly v keramickém ateliéru rajčata? Jak na gymnazistovi poznat, že místo práce na počítači by se měl věnovat práci s hlínou? A co by studentům netolerovali, i když oba mají sympatie pro provokaci? S vedoucím Ateliéru keramiky a porcelánu, Maximem Velčovským, a jeho asistentem, Milanem Pekařem, sedíme v učebně na pražské UMPRUM.
  |
Vysoká okna nabízí nádherný výhled na Hradčany i spoustu světla, které dopadá na studentské práce. U zdi jsou vystavena Cukrátka, velkoformátové keramické plastiky studentky Terezy Slukové. Velkou část ateliéru zabírají i hliněné prstence Dávida Valoviče, které po složení tvoří třímetrový monument. A roh patří dlouhému kajaku, který vyrobil Milan Pekař v době, kdy si dával od keramiky pauzu.
Kulisy ateliéru je třeba si užít, zakráto se totiž přestěhují do nových uměleckých dílen v Mikulandské ulici. I setkání obou mužů je vzácné. Osobně se totiž Maxim Velčovský s Milanem Pekařem setkávají poprvé od pandemické pauzy až kvůli našemu rozhovoru.
Ateliér keramiky a porcelánu společně vedete už deset let. Oslavujete?
Maxim Velčovský: Zatím na to nedošlo. Ono to tak uteklo.
Milan Pekař: Poslední rok a půl nebyl oslavování příliš nakloněn. S Maximem jsme se naposledy viděli na přijímačkách v únoru.
M.V.: Symbolickou oslavu jsme ale měli před dvěma lety. Tehdy uplynulo sto let od doby, kdy náš ateliér založila Helena Johnová, takže na to studenti reagovali svými pracemi a společně jsme vytvořili malou výstavu.
