Pamatuji si to zcela přesně. Odjížděl jsem z exkurze v legendární vile Tugendhat v Brně s pocitem, že sotva mohu u nás zažít silnější dojem z individuálního rodinného bydlení. Jenže hned následujícího dne, 23. února 2007, bylo všechno jinak. Spolu s architektem Jaroslavem Wertigem ze studia A69 jsem tehdy navštívil jejich dům Egg0.
Jakmile vejdete do v podstatě nenápadného domu, jakoby mávnutím kouzelného proutku se ocitnete ve zcela jiném světě, kde se zdá, že i čas plyne jiným tempem. Výrazně pomalejším. Podobný pocit jsem v tuzemském rodinném domě zažil už pouze ve Zdiměřicích.
Přečtěte si celý článek: |
Jeho architekt Stanislav Fiala shodou okolností obě stavby propojuje. Právě na něj se totiž klient z pražského Žižkova obrátil, když rekonstruoval existující dům, a společně jej přestavěli na kancelář ve dvou podkrovních podlažích a
FaktaAutoři: Boris Redčenkov, Prokop Tomášek, Jaroslav Wertig, A69 architekti Spolupráce: Tomáš Amtmann www.a69.cz Klient: manželé Johana a Tomáš Růžičkovi |
Zvnějšku byl k domu přistavěn výrazný skulpturální element: schodiště z betonových tvárnic a pozinkovaných perforovaných roštů. Dostavby bytové jednotky v zahradě se Fiala pro časovou zaneprázdněnost už nezúčastnil a místo sebe doporučil ateliér A69. Zadání bylo "vytvořit v zahradě právě zrekonstruovaného domu samostatnou bytovou jednotku. Je nutné vypořádat se s dominancí protější panelákové fasády, vyhnout se konfrontaci s architekturou původního domu a najít řešení neparazitující na ploše zahrady."
Lidé z A69 se s klientovým přáním popasovali skvěle. Od Fialy si vypůjčili materiál, tvárnice, které jsou výrazně použité v exteriéru i interiéru (v zádveří, kuchyni, nosné zdi ložnicové části) a oba návrhy propojují do jednoho celku. Zásadní rozhodnutí však byl pokus novostavbu částečně upozadit a jádrem nového zásahu učinit existující zahradu. Geometrie domu původně počítala s kruhovým atriem. Aby ale mohl být prostor zahrady co největší a nemuselo dojít ke kácení stromů, přizpůsobil se tvar atria. Jeho vejčitý půdorys dal také realizaci jméno.
Dům spojený stropem
Architekti často věnují větší pozornost svislým nosným konstrukcím - zdem a sloupům - než těm horizontálním. Přitom jejich vliv je možná mnohem větší (jak už jsem zmiňoval v článku o Národní technické knihovně v Praze Dejvicích), než se na první pohled zdá. Po podlaze přeci chodíme neustále všichni. A pokud potřebujete důkaz důležitosti a významu stropu, nenajdete lepší příklad než právě rodinný dům Egg0.
"Levitující" deska z vodovzdorného betonu sama jednotí všechny roztříštěné prvky v jeden celek. Je jí jedno, jestli se pod ní nachází vstup, otevřené garážové stání, gabionový plot (jeho kostru tvoří pletivo nebo kovová konstrukce, takže je vidět, čím je naplněný - v tomto případě stavební sutí), trafostanice, částečně perforovaný dřevěný plot, venkovní terasa, trávník zahrady nebo obývací prostor. Její přítomnost cítíte neustále a její síla je taková, že vás svislé konstrukce úplně přestanou zajímat (že ji nesou subtilní ocelové sloupky, vůbec nevnímáte). Architekti význam desky podpořili i tím, že k ní svislé zděné konstrukce naplno nedotáhli. Horizontální škvíra pod stropem hlavního obytného prostoru slouží k prosvětlení i provětrání, ale zároveň i k výtvarnému osamostatnění desky.
Vnitřní dispozice je racionální a logická. Při jejím utváření použili architekti dva zcela odlišné přístupy. Utilitární prostory jako ložnice, pokoje dětí, koupelna, zádveří, sklad, toaleta a pracovna jsou striktně pravoúhlé a logicky uspořádané (včetně speciality A69, průchozího WC). Naopak obytný prostor, jídelna a vnější terasa jsou tvarově přizpůsobeny vejčitému výřezu ve stropní desce.
Oba přístupy se střetávají v kuchyni, která, ač pravoúhlá, zasahuje do čistého tvaru atria zahrady. Zároveň se nad ní setkává zelená střešní zahrada v prvním patře, přístupná z bytu ve vedlejším domě, s betonovou stropní deskou společenské části (viz fotografie vlevo dole). Když jsem tento "konflikt" viděl poprvé v půdorysu, považoval jsem ho za jedinou výraznou slabinu jinak výborného řešení. Svůj pohled jsem po návštěvě změnil a znamenalo to pro mě celoživotní poučení, že některá řešení si z výkresové dokumentace zcela představit nedokážete.
Intimita a soukromí v konfliktu s okolím?
Jediné rozpaky nad vynikajícím řešením vzbuzují blízké vysoké panelové domy, z jejichž oken je do zahrady vidět. Osobně to ale nepovažuji za velký problém. Pod drobnohledem obyvatel panelového domu je pouze část zahrady a obývacího prostoru, jehož intimitu navíc snadno zajistí vnitřní stahovatelné rolety.
Ty zároveň brání pronikání jižního a západního slunce. Díky prohnuté fasádě obytného prostoru je přísun slunce přes den takřka ideální a docházíme tak k další podobnosti s již zmíněným domem Stanislava Fialy. Tato fasáda je zcela prosklená, od podlahy ke stropu, včetně dveří, a úspěšně tak stírá rozdíl mezi interiérem a exteriérem. Zahrada doopravdy proniká do hloubky dispozice a v obývacím prostoru si tak můžete připadat jako venku. Tento efekt ještě posiluje podobnost podlahy v interiéru a na venkovní terase. Ač se jedná o jiný typ dřeva (to v exteriéru musí snést vyšší nároky na povětrnostní vlivy), identické rozměry, barevnost i shodná příčná orientace jednotlivých prken tento dojem zřetelně podporuje.
Výjimečnost stavby jde ruku v ruce také s výjimečností klienta. Díky své profesi si ve vlastní kanceláři vytvořil realizační projekt, ovšem k návrhu samému vyzval doopravdy vynikající architekty v oblasti individuálního bydlení. Fakt, že nespoléhal jen na vlastní síly a jasně si uvědomil rozdíl mezi profesí stavebního inženýra a architekta, stojí za zaznamenání. Není totiž stále vůbec samozřejmý.
