Šlechta měla povolená určitá privilegia i ve vězení, vévodu cestou na popraviště doprovázel jeho butler a vévoda sám si za chůze četl knihu. Když už byl u gilotiny, knihu založil na rozečtené stránce a předal butlerovi. Extrémní, ale výstižný příklad stylu spojeného s černým humorem. Moje rodina nedisponuje podobným příkladem. Ale je pravda, že i my máme svoje zkušenosti s tím, jak prožívat úpadek. Nebylo téměř ani jednoho století, aby někomu z nás nezkonfiskovali veškerý majetek. A od 18. století, kdy byla naše rodina povýšena do knížecího stavu, se dá říct, že jsme chudší a chudší.
A samozřejmě nejsme sami, kdo měl a nemá. Můj bratranec, princ Alexander von Schönburg, jenž žije v Německu, napsal bestseller o tom, jak chudnout stylově. Knížka se minulý rok držela na vrcholu žebříčku prodejnosti vedle Harryho Pottera.
Jednodušší je nemít
Říkáte si, co ten ví o tom, jaké to je nic nemít. Myslím, že docela dost. Když jsem studoval ve Francii, musel jsem si (jako tehdy poměrně málokdo z mých spolužáků) přivydělávat v baru, abych měl na ubytování a jídlo. Moji známí a vzdálení příbuzní zatím žili z mého pohledu společensky ve velkém stylu.
Já jsem si to nemohl dovolit. Než jsem přišel na to, že je možné nechat se pozvat na večeři ambasadora či recepci k návštěvě nějakého významného zahraničního hosta, třeba prezidenta.
Jak na to? Napsal jsem dopis na příslušné oddělení ministerstva, ambasády nebo prezidentova organizačního týmu, že se zajímám o tu či onu otázku spojenou s jeho zemí a že by byla pro mě čest přijmout pozvání na recepci tohoto státníka.
Většinou mě pozvali. Samozřejmě, musel jsem si vybírat představitele menších států, ale to na věci nic nemění - občerstvení i společnost byly v mnoha případech vynikající. Je pravda, že jsem se vlastně dostal neprávem někam, kde jsem být neměl.
Na druhou stranu - na takovéto akce je většinou problém vůbec sehnat vhodné hosty, než, že by někomu vhodnějšímu zabral místo. Nikomu jsem tedy nezpůsobil škodu (narozdíl, od toho mladého muže, který tady za peníze daňových poplatníků létal po světě). Navíc jsem byl skutečně připraven, dokázal jsem diskutovat o problematice dané země a průběh večeří jsem nijak nenarušoval.
Pokud člověk netrpí závistí, skutečně zjistí, že je-li dobrým společníkem, má rád lidi a umí se dobře chovat, je mnohem snazší být elegantní.
Vezměte si večírek na jachtě. Vlastnit jachtu je nejen velmi drahé, ale taky to znamená neustálé starosti. Údržba, administrativa, shánění hostů na večírky. Strach o to, aby se něco nezničilo, aby nás lidé nepomluvili. Takový host (který nic nemá) se skutečně stará jen o to, aby se dobře bavil a bavil i ostatní.
I když vás zrovna na jachtu nikdo nezve, na loďce na Berounce je stejně větší legrace. A když se zbavíte toho hlodání závisti v břiše, tak zjistíte, že obrázek od dobrého českého malíře vám dělá větší radost, než Picasso, kterého si nějaký zbohatlík pověsí na záchod.
Nemyslím, že je příjemné, nemít na byt nebo na auto, jen říkám, že i bez toho člověk může mít styl. Vždyť spousta slavných lidí nakupuje v secondhandu. Jen z toho nedělá vědu a nestydí se za to. Byl jsem na premiéře ve Stavovském divadle. Na recepci po představení přišel mezi ty báječně vyzdobené lidi pár letitých manželů, v krásných, ale evidentně velmi starých šatech. Hádejte, kdo byl ten večer nejelegantnější?
A samozřejmě nejsme sami, kdo měl a nemá. Můj bratranec, princ Alexander von Schönburg, jenž žije v Německu, napsal bestseller o tom, jak chudnout stylově. Knížka se minulý rok držela na vrcholu žebříčku prodejnosti vedle Harryho Pottera.
Jednodušší je nemít
Říkáte si, co ten ví o tom, jaké to je nic nemít. Myslím, že docela dost. Když jsem studoval ve Francii, musel jsem si (jako tehdy poměrně málokdo z mých spolužáků) přivydělávat v baru, abych měl na ubytování a jídlo. Moji známí a vzdálení příbuzní zatím žili z mého pohledu společensky ve velkém stylu.
Já jsem si to nemohl dovolit. Než jsem přišel na to, že je možné nechat se pozvat na večeři ambasadora či recepci k návštěvě nějakého významného zahraničního hosta, třeba prezidenta.
Jak na to? Napsal jsem dopis na příslušné oddělení ministerstva, ambasády nebo prezidentova organizačního týmu, že se zajímám o tu či onu otázku spojenou s jeho zemí a že by byla pro mě čest přijmout pozvání na recepci tohoto státníka.
Většinou mě pozvali. Samozřejmě, musel jsem si vybírat představitele menších států, ale to na věci nic nemění - občerstvení i společnost byly v mnoha případech vynikající. Je pravda, že jsem se vlastně dostal neprávem někam, kde jsem být neměl.
Na druhou stranu - na takovéto akce je většinou problém vůbec sehnat vhodné hosty, než, že by někomu vhodnějšímu zabral místo. Nikomu jsem tedy nezpůsobil škodu (narozdíl, od toho mladého muže, který tady za peníze daňových poplatníků létal po světě). Navíc jsem byl skutečně připraven, dokázal jsem diskutovat o problematice dané země a průběh večeří jsem nijak nenarušoval.
Pokud člověk netrpí závistí, skutečně zjistí, že je-li dobrým společníkem, má rád lidi a umí se dobře chovat, je mnohem snazší být elegantní.
Vezměte si večírek na jachtě. Vlastnit jachtu je nejen velmi drahé, ale taky to znamená neustálé starosti. Údržba, administrativa, shánění hostů na večírky. Strach o to, aby se něco nezničilo, aby nás lidé nepomluvili. Takový host (který nic nemá) se skutečně stará jen o to, aby se dobře bavil a bavil i ostatní.
I když vás zrovna na jachtu nikdo nezve, na loďce na Berounce je stejně větší legrace. A když se zbavíte toho hlodání závisti v břiše, tak zjistíte, že obrázek od dobrého českého malíře vám dělá větší radost, než Picasso, kterého si nějaký zbohatlík pověsí na záchod.
Nemyslím, že je příjemné, nemít na byt nebo na auto, jen říkám, že i bez toho člověk může mít styl. Vždyť spousta slavných lidí nakupuje v secondhandu. Jen z toho nedělá vědu a nestydí se za to. Byl jsem na premiéře ve Stavovském divadle. Na recepci po představení přišel mezi ty báječně vyzdobené lidi pár letitých manželů, v krásných, ale evidentně velmi starých šatech. Hádejte, kdo byl ten večer nejelegantnější?
