Dvě takové najdeme i v centru města na Vratislavově náměstí. Tomu dominuje barokní kostel sv. Kunhuty, nezvykle dekorovaný freskami a sgrafity malíře Karla Němce (1879–1960). Jeho výtvory z 20. až 50. let najdeme mimochodem na řadě domů nejen na náměstí. Ne všechny se zachovaly, mnohé ale ano a témata jsou různá – od firemních reklam přes obrázky svatých až po zobrazení různých strašidel. Samotné náměstí dekorují aleje borovic černých, které tu nechal vysadit slavný novoměstský rodák sochař Vincenc Makovský (1900–1966). Působí poněkud nezvykle, ale patří už léta ke koloritu města.
Kuriozity z Vysočiny
Ke zdejším kuriozitám patří také sloupek v portálu obchodu na Vratislavově náměstí 9, navržený pro rodinného přítele a majitele krámku na prahu 20. let právě Makovským. Upoutá na něm jak osobitě pojatá hlavice, tak i kubistická báze sloupu. Za kostelem je malý park a všude tady nacházíme umělecká díla dalšího významného novoměstského rodáka, sochaře Jana Štursy, však také v zámku sídlí Horácká galerie se stálou expozicí děl obou umělců. Nyní tu vystavuje i výtvarník a někdejší člen Tvrdohlavých Čestmír Suška, a tak náměstí zdobí i jeho kovové perforované plastiky.
V Sudetech se skrývají pravé poklady moderní architektury, patří k nim i Zenkerova vila |
Vraťme se ale k architektuře. Na západní straně náměstí zaujme dům č. 12, který radikálně přestavěl v puristickém stylu pražský architekt Ludvík Hilgert (1895–1967), nadaný žák Jožeho Plečnika z Umprum a autor nádherné funkcionalistické Jaroškovy vily v nedalekém Dalečíně. Dům (původně budova okresního úřadu) zdobí bronzový státní znak. Na protější, tedy východní straně náměstí je nepřehlédnutelná budova bývalé městské spořitelny, kterou navrhl známý pražský projektant František Albert Libra (1891–1958). Přestože jde o funkcionalistickou architekturu, nepůsobí nijak agresivně: autor ji ukončil valbovou střechou, takže zapadá dobře do prostoru náměstí. I Librovy realizace bychom v tomto regionu nalezli, byl např. autorem úřední budovy v Poličce.
K dalším architektům, kteří projektovali pro Nové Město na Moravě, patřil také architekt Lev Krča (1902–1945), žák Josefa Gočára z pražské Akademie výtvarných umění. Krča hned po studiích se svými spolužáky Stanislavem Tobkem a Jaroslavem Kinclem založil ateliér specializující se na návrhy staveb s ocelovou konstrukcí, vyrobenou ve Vítkovických železárnách. Jejich největší realizací se stal sportovní stadion v Ostravě, ale věnovali se i projektům rodinných domků s ocelovým skeletem. Jeden takový najdeme např. v městečku Jimramov, které leží pár kilometrů od Nového Města.
  |
Avantgarda v nemocnici
V Novém Městě samotném pak Krča projektoval především hezké kino na Masarykově ulici, resp. jeho vstupní část se sklobetonovou konvexní stěnou, neboť sál kina se nacházel v bývalé orlovně v sousedství. Krča byl vůbec zajímavou osobností, kromě architektury se věnoval také sportu, zejména běhu na lyžích, a byl rovněž zdatným fotografem: jeho snímky se sportovní tematikou se objevovaly v řadě dobových časopisů. Zahynul na konci války jako člen zdejší ilegální odbojové skupiny.
Významnou stopu zanechali v Novém Městě na Moravě i brněnští architekti. Známý autor moderních nemocničních staveb a po válce profesor brněnské techniky Bedřich Rozehnal (1902–1984) projektoval ve třicátých letech pavilony novoměstské nemocnice. Celý areál podél Žďárské ulice ale v posledních letech prošel rozsáhlou modernizací, a tak se v původní podobě dochovaly jen dvě budovy v severní části a pak výtopna, která působí paradoxně avantgardněji než novodobé pavilony v postmoderním střihu.
Hilgertova budova Okresního úřadu na Vratislavově náměstí
Za zmínku ještě stojí hezké domy pro personál nemocnice na protější straně Žďárské ulice, navržené těsně po válce brněnským funkcionalistou Miroslavem Putnou (1904–1994). Nedaleko školy a stadionu nad náměstím pak stojí ve Sportovní ulici vila Františka Albrechta, čp. 553, navržená ve třicátých letech slavným Bohuslavem Fuchsem (1895–1972) ve stylu romantického funkcionalismu s dřevem obloženým horním patrem a pultovou střechou.
Po druhé světové válce se už nepodařilo na meziválečnou kvalitu zdejší architektury navázat. Nové věžáky ze 60. let u městského hřbitova ani tak nevadí. Větším zásahem bylo vybourání cenných domů při Masarykově ulici v době tzv. normalizace a jejich náhrada paneláky.
