Projevil výtvarný talent, a tak byl otcem vyslán na studia na pražskou techniku a posléze i na vídeňskou uměleckou akademii, kde byli jeho profesory August Siccard von Siccardsburg, Eduard van der Nüll, Karl Rösner a Friedrich von Schmidt, tedy vesměs osobnosti spojené s prestižními stavbami vídeňské Ringstrasse. Během nákladných studií Hlávka pracoval jako polír na stavbách česko-rakouského podnikatele Františka Šebka. Ten si nadaného a pilného studenta oblíbil a později mu odkázal svou firmu.
Z Bukoviny do UNESCO
Hlávka se nejdříve prosadil jako stavitel. Byl skvělý organizátor a brzy se vypracoval na jednoho z nejúspěšnějších podnikatelů rakouské metropole. Klíčovou zakázkou se na prahu šedesátých let stala neorenesanční stavba vídeňské opery, jejímiž autory byli Hlávkovi někdejší učitelé Siccard von Siccardsburg a van der Nüll. Ta byla hodnocena jako mimořádně zdařilé dílo a svým řešením mimo jiné inspirovala i Zítkův projekt našeho Národního divadla (i Josef Zítek byl žákem obou zmíněných architektů).
Ve stejné době získal Hlávka i další významnou zakázku na vybudování rozsáhlého rezidenčního areálu řeckokatolického biskupa v Černovcích v Bukovině. Tentokrát byl i projektantem celého komplexu, k němuž patří také velký chrám. Stavba se dochovala ve velmi dobrém stavu; dnes leží na území Ukrajiny a sídlí v ní Národní univerzita Jurije Feďkoviče. V červnu letošního roku byla zařazena do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, a po Janu Letzelovi, autoru hirošimského dómu v Japonsku, je tak Hlávka druhým novodobým českým architektem, jehož dílo bylo takto oceněno.
Třetí stěžejní stavbou té doby je o něco mladší budova pražské Zemské porodnice při Apolinářské ulici na Karlově v katastru Nového Města. Opět se jednalo o nevšední a velkorysý projekt propojených pavilonových budov s dobrým provětráváním a osvětlením místností. Pravda, zvolený architektonický výraz ve stylu cihelné severoněmecké nebo anglické neogotiky působí poněkud ponuře a mohl by sloužit jako kulisa pro detektivní příběhy Sherlocka Holmese. Ač jsem do tohoto komplexu docházel pouze jako čerstvý rodič, působily na mne klenuté chodby poněkud ponuře. Jen ve Vídni realizovala Šebkova a Hlávkova firma desítky staveb a Hlávkovo pracovní nasazení bylo enormní. Uvádí se, že právě v důsledku přepracovanosti a neustálého pendlování mezi Prahou, Vídní a Bukovinou Hlávka těžce onemocněl a částečně ochrnul, takže byl již ve svých osmatřiceti letech upoután na invalidní vozík.
V následujících letech se proto usadil na zámečku v Lužanech poblíž rodných Přeštic, který zakoupil a postupně přebudoval v honosném historizujícím stylu. Tam za ním přijížděli jeho přátelé a Hlávka ze své rezidence vybudoval malé kulturní centrum, obklopené romantickým parkem. Architekta tu navštívil i Antonín Dvořák, který pro tamní kapli zkomponoval známou Lužanskou mši. Zámeček dnes slouží Akademii věd ČR a část vnitřního zařízení se dochovala v podobě, jak existovala za Hlávkova života.
Na Hlávkovu zakázku postavil v letech 1902–1904 Josef Fanta kolej pro chudé studenty.
Chudí studenti, luxusní kolej
Nemoc naštěstí po čase ustoupila a Hlávka mohl znovu chodit. Muž impozantního vzhledu s mohutným plnovousem přesunul své aktivity na nové téma: podporu českého umění a vědy. Postupně se stal nejvýznamnějším mecenášem a stál také u zrodu České akademie věd a umění. Hlávka se ovšem významně zasloužil i o stavbu nové budovy Akademie výtvarných umění, spoluzaložil Národohospodářský ústav, podporoval básníka Julia Zeyera, České kvarteto nebo malíře Vojtěcha Hynaise a Julia Mařáka. Založil rovněž Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových – známou instituci, která dodnes finančně podporuje nadané studenty.
Na přelomu XIX. a XX. století se vrátil k projektování. Navrhl nejprve dispoziční řešení moderního obytného komplexu s vnitřním nádvořím mezi Jungmannovou a Vodičkovou ulicí – takzvané Hlávkovy domy. Projekt průčelí ve stylu neorenesance ale svěřil významnému pražskému architektovi a profesorovi německé techniky Bedřichu Tesařovi. Po jeho smrti pak domy dokončil další známý pražský projektant Josef Fanta. Na nádvoří je dnes umístěn bronzový pomník mecenáše Hlávky od Josefa Mařatky. Fanta pak projektoval i známé Hlávkovy koleje v Jenštejnské ulici rovněž v katastru Nového Města. Tam se již na průčelí se sgrafitovou výzdobou objevují i secesní prvky. Koleje byly určeny nemajetným studentům, ale byly velkoryse zařízeny a měly i vlastní pekárnu nebo tělocvičnu.
Most, který nezměnil jméno
Josef Hlávka zemřel v roce 1908 a je pochován se svými dvěma manželkami v rodinné hrobce, kterou si sám navrhl na přeštickém hřbitově. Jeho jméno nese nejen nadace, ale také první pražský celobetonový most, spojující Holešovice a ostrov Štvanice.
Je to mimochodem zřejmě jediný pražský most, který nebyl nikdy přejmenován. Ve stylu moderny jej krátce po Hlávkově smrti navrhl významný český architekt Pavel Janák s inženýrem Františkem Menclem. Předmostí zdobí Štursova sousoší Práce a Humanita, na mostovce jsou pak reliéfy s bustami významných Pražanů od Bohumila Kafky a Otto Gutfreunda. Hlávkův (i Janákův) portrét se tam však objevil až v osmdesátých letech minulého století.
