Názvem téhle hospody chtěl básník nejspíš odkázat na porodnici Fakultní nemocnice Brno, která s podnikem sousedí přes park. Jeho část ostatně v sezoně využívají pro zahrádku, a když i tam je plno, můžete s pivem postávat u vysokých stolků na přilehlém chodníku. Pohled ze zahrádky na porodnici a dětské hřiště nutí nejednoho filozofa z nedaleké fakulty Masarykovy univerzity zamýšlet se nad významem rčení: postav dům, zasaď strom, zploď syna.
A asi nejen oni vzpomínají na původní hospodu U Čápa: to prý byla legendární, od dopoledne zakouřená putyka, nacházející se v adekvátně zanedbaném domě. Takovou jsem ji já už nezažil, interiér byl kompletně opraven před rokem a nové fasády se dočkal i samotný dům na rohu Obilního trhu a Gorkého ulice. Zhruba rok tedy hosty lákají na čistý nekýčovitý interiér, tankový Pilsner Urquell a kuchyni, kterou doplňuje domácí udírna.
Lustry z půllitrů
Správné hospodě by měl dominovat výčep. To platí i u Čápa: je hned naproti vchodu a podnik rozděluje na kuřáckou a menší nekuřáckou část. Hned u vchodu se také prosklenou podlahou můžete podívat do tankovny, chlazené místnosti s nerezovým tankem zajišťujícím nejlepší možnou kondici piva. Další zajímavostí jsou lustry z pivních půllitrů, ovšem většinu pohledů vzhůru lákají ploché televize, které autorovi interiéru asi příliš radost neudělaly.
Díky pěknému počasí a obsazenosti hospody jsme obě návštěvy zvládli na zahrádce, která pro obsluhu asi není ten nejoblíbenější rajón. Přesto jsme měli štěstí na číšníky příjemné, rychlé a ochotné. Jen v prvním případě šlo o čerstvého nováčka, který rovnou přiznal, že s výběrem z jídelního lístku nám příliš neporadí. Což je v první řadě chyba šéfkuchaře, když nedohlédne na to, aby byl personál seznámen s produkcí kuchyně. Při rozsahu zdejšího jídelního lístku je ale pro nováčka nemožné si nabídku rychle osvojit.
Po objednávce plzně za 35 a polotmavého masteru za 34 korun jsme si vyžádali oddechový čas na studium rozsáhlého menu. Koho z kuchyně chválit nebo velebit, se v něm ale nedočtete. Také chybí informace o původu surovin, a tím pádem i důraz na lokalitu. Přitom hned lépe chutná, když se dočtete, že třeba špekáček na utopence nebo tlačenku dodal místní řezník. Bohužel tu nezapomněli na gastronomicky nudné hospodské klasiky jako tatarák, vepřová žebra nebo pečené koleno. Nejsmutnější kapitolou jsou ale minutky, kde se to jen hemží variacemi smažených sýrů a bramborákových kapes. Za pozornost tedy podle mě stojí jen tři hotovky, produkce místní udírny a pár studených a teplých předkrmů.
Matjesy, tedy slaná specialita ze sleďů, za 59 korun s čalamádou z červeného zelí byly perfektním příkladem studeného předkrmu k pivu, jehož spotřebu taky skvěle podporují. Topinka se škvarkovou pomazánkou byla ale svou celkovou mastnotou už za hranicí konzumovatelnosti. Jinak dobrá pomazánka by rozhodně byla vhodnější na chlebu a cena 34 korun by klidně mohla zůstat.
Ještě teplé, přímo z udírny
Vlastní udírnu jen tak nějaká hospoda nemá a nabízet z ní domácí klobásy "na délku" je dobrý nápad. Už nejmenší, čtvrtmetrová varianta za 56 korun je pro jednoho docela velká porce, a to tu nabízejí také půlmetrovou, a dokonce i metrovou variantu! Ke kvalitě klobásy výhrady nemám, ale uvítal bych pečivo v lepší kondici a křen, který protáhne i nos.
U slepičí polévky za 35 korun kuchaři dvakrát ujela ruka. Poprvé když solil, až přesolil, podruhé když si myslel, že čerstvou petržel lze nahradit sušenou. Opečený houskový knedlík s vejcem mají zařazen mezi teplé předkrmy, přitom podle mě jde o kompletní jídlo. Navíc jde o jedno z mála typicky českých a za 70 korun ho mohu rozhodně doporučit. Stejně tak doporučuji další nekomplikovanou klasiku za málo peněz: jitrnice s kysaným zelím a šťouchanými bramborami za 84 korun je názorná ukázka toho, jak se o dokonalý zážitek postarají tři suroviny, které se jen správně potkají na talíři.
To k hovězímu guláši za 99 korun bych už několik výhrad měl. Jídelní lístek se vůbec nezmiňoval o uzenině přišoupnuté na talíř, naopak sliboval karlovarský knedlík se slaninou, kterou jsem v něm tedy nenašel. Naopak jsem zaznamenal docela tuhé maso a hlavně absenci chutě. Uvítal bych hovězí, které se rozpadá pod vidličkou, a raději i některou z mnoha maďarských pikantních paprikových past na stole, abych si chuť doladil.
Rumpsteak za trest
Smutným pravidlem bývá, že nejhorší jsou dezerty a nejdražší jídla. Teplým dezertem typu palačinky nebo smažené jablko si kuchař jen komplikuje život, a možná kdyby měli bábovku nebo štrúdl, tak bych ochutnal. Potvrdit tedy mohu jen to, že nejhorší bývají nejdražší jídla, v tomto případě rumpsteak se šunkou a sázeným vejcem za 155 korun. Pokrm stejně smutný jako oškrábané logo podniku na talíři, na kterém mi ho přinesli. Hovězí zadní zničené marinováním ve 
směsi grilovacího koření, které z něj vytáhlo všechnu šťávu, bylo korunováno vysušeným vejcem s plátkem šunky.
Pivnice U Čápa je skvělým místem, máte-li chuť na dobré pivo. Budeteli mít i hlad, doporučuji nezabloudit v dlouhém jídelním lístku k smaženým minutkám, ale dát přednost jejich udírně nebo zabijačkové klasice, která se nakonec k pivu a typu podniku hodí nejlépe.
