Jsme dvě, jsme gurmánky a nemáme moc peněz. Zato jsme připravené kdykoliv cokoliv zkritizovat, protože to je kromě jídla další naše oblíbená kratochvíle.
Také Berlín má restaurace s michelinskou hvězdičkou, podle posledního průvodce jich je tu dokonce čtrnáct. Jenže ty jsou všude. Nikde jinde po celém Německu ale není tolik trhů (každou sobotu přes dvě stě), bufetů a etnohospod. Upřímně, Berlíňan má kupní sílu o čtvrtinu menší než průměrný Němec, takže i z tohoto důvodu je mu na takových místech lépe. A také má většinou děravé lokty na svetru, takže v michelinském restaurantu se moc necítí. My jsme na tom podobně. Takže je jen logické, že se necháme vést davem nejdřív na tržiště a pak na pár dalších zaručeně berlínských míst zaručeně bez hvězdičky.
Když kolem jedenácté dopoledne přicházíme na trh na Winterfeldplatz, je tady rušno. Lidé plynule proudí mezi stánky, jen někde se vytvářejí chumly. A to je to nejlepší doporučení. Stavíme se tudíž tam, kde je jich skoro nejvíc, do fronty u stánku, kde mají sladké a slané koláče. A dáváme si slaný quiche, lososový a kapustový, a pak taky polévku se třemi zámotky velikosti pingpongových míčků, což jsou prý maultaschen neboli domorodá jihoněmecká těstovina. Zaneprázdněná prodavačka nám předá talíř a firemní letáček a ještě vše ve vteřině popíše, samozřejmě s úsměvem, načež tento vřelý výraz přesměruje na dalšího zákazníka – a tak to půjde až do večera.
Postavíme se ke stolku, talíř podložíme informační brožurkou firmy Barbara’s Kaffeetafel, kde to vše připravili (www.barbaraskaffeetafel.de), a čteme si při jídle, za což se napomeneme. Píšou: "U nás je každý list kapusty ručně omytý, nakrájený, spařený, scezený, okořeněný a pak podušený s kousky špeku, než konečně najde klid v našem kapustovém quiche." Ano, ukrajujeme tento quiche, hromadu náplně navršenou na tenkém, pěkně mastném a vypečeném těstě, a věříme.
Maultaschen z Itálie?
A nyní teorie k talíři s polévkou. V Berliner Zeitung vychází zrovna jako na naši objednávku článek o "švábských maultaschen", protodobrá že to je od října chráněné zeměpisné označení. Taštičky prý vznikly tak, že mniši v klášteře Maulbronn schovávali maso před káravým božím okem pod plát těsta. Podle druhé verze bylo v Maulbronnu ve středověku hodně imigrantů z Itálie, a tudíž jsou maultaschen pouhou imitací raviol či tortellin. Těsto je skutečně hodně podobné, rovněž se zeleninovo-masovou náplní. Ale s jedním rozdílem: maultaschen se rolují jako závin, takže těsto musí být tak tenké, aby se přes něj daly číst noviny (jak to údajně umí švábští machři). A srolovat se musí pečlivě, aby se v polévce nerozpadly. Tyhle z Winterfeldplatzu jsou rozhodně důstojným příkladem žánru, shodly jsme se a koupily si ještě na doma.
Devět druhů brambor
Na tržišti se dá vydržet dlouho: hned vedle je třeba stánek, kde mají šest druhů jablek, pět druhů cibule a devět druhů brambor, pak je tu ještě obchod s domácími těstovinami, které Eckehard Schierbaum vyrábí přes týden v Postupimi a tady je se ženou každou sobotu prodává. Dále je dlouhá fronta u tiramisu a espressa, jež sem vozí Italové. A pak samozřejmě dorty, které se vyrábějí v pekárně a kavárně Waldcafe (www.waldcafe-mobil.de) a jsou ke koupi buď tam, nebo ve stáncích na berlínských trzích. Jsou po všech stránkách obdivuhodné. Velké a zároveň lehké – náš šlehačkovoořechový řez s marcipánovou krustou vznikl z důvěryhodných a pravých surovin a za na prosto přijatelnou cenu 2,20 eura vystačí pro nás pro obě, klidně i na několik dní. Zcela se ponoříme do tohoto zážitku a zvolna pojídáme. Reklamní slogan ve stánku říká: "Oft sagt eine Torte mehr als tausend Worte" (volně přeloženo: "kde mluví dort, slova nejsou potřeba"). Mlčíme.
Ne že by na známém německém tržišti nebylo co kritizovat – například opravdu ošklivé předměty z filcu. A pak jsme si taky daly rakouský trhanec, který byl suchý až trupelnatý. Místo v žaludku bylo možno využít efektivněji. Totéž se dá říci o lněných pokrutinách: paní lisuje ze lněných semínek olej a to, co zbude, jsou právě pokroucení hnědí hádci. Hezky to nevypadá, nemá to chuť, konzistenci to má drápavou. Také to leze do zubů a člověka přejde chuť k jídlu na celé odpoledne. Proto jsme musely udělat další zastávku kulturní.
Hamburger Bahnhof je bývalé nádraží kousek za současným hlavním. Dopravě už dávno neslouží, je dosti dobře přestavěno a od roku 1996 je tu Museum für Gegenwart, Muzeum současného umění. Za ním je území nikoho, betonový plac, prázdné pozemky, nic. Na betonovém prostranství stojí, už asi léta, jakési plechové sklady.
Stala se s nimi ovšem zvláštní a velmi berlínská věc. Pronajali si je dosti vyhlášení galeristé, nechali je trochu přestavět a zabalit do nějaké stříbrné fólie. A teď se tam vystavuje a prodává umění. O sobotách je tady tudíž docela živo, protože Berlíňané mají umění upřímně rádi, dokonce i když to jsou, jako právě v těchto komerčních galeriích, prázdné exhibice. Jenže aby bylo možné debatovat o umění, je potřeba se najíst. Takže berlínské páry a rodinky se většinou po výstavě ještě zastaví ve vedlejší hale. Visí tu nápis Mitte Meer a jedná se o obří samoobsluhu, kde se prodává vše ze Středomoří. Je to supermarket, ale vlastně svého druhu také galerie – se stálou expozicí olivových olejů, těstovin a vín v hlavní hale a chlazenou výstavou různých druhů šunky, ryb, sýrů a zeleniny v menších sálech. Není to tedy vystaveno zvlášť pečlivě, přece jen jsme v diskontu, ale zboží je opravdu kvalitní.
Je chladný večer a začíná krápat. Procházíme se směrem k domovu rušnými ulicemi se spoustou kaváren a restaurací s kuchyněmi všech zemí světa, kolem stánků s currywurstem, kolem desítek lákadel. Tady by bylo škoda chodit do nóbl podniků, protože tohle je prostě město lidí s děravými svetry a zálibou ve snění. My však už nic nesníme. Nic se do nás nevejde. Bohužel, protože jídlo je tu skvělé. Na konci dne je náš mozek ochablý blažeností a kritizovat dokážeme leda tak to pitomé počasí.
