Čtvrtek 29. září 2022, svátek má Michal
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Magazín

Po devíti dnech jsme konečně opět u úpatí hory a vychutnáváme uvolnění, píše Marek Holeček

Konečně po devíti dnech jsme opět u úpatí hory. Shazujeme ze sebe veškerý lezecký cajk a plíce s povděkem vychutnávají ten pocit uvolnění. foto: Marek Holeček

Aktualizujeme
Jako první Čech v historii získal hlavní cenu prestižního ocenění Zlatý cepín za prvovýstup alpským stylem jihozápadní stěnou jedenácté nejvyšší hory světa - Gašebrum I. Je jedním z nejúspěšnějších českých horolezců současnosti. Marek Mára Holeček se vydal na další expedici K1 (Masherbrum) s Radoslavem Grohem a Tomášem Petrečkem. Zkoušeli to tou nejtěžší a zatím nezdolanou cestou.
  10:18aktualizováno  16. srpna 15:16

Z expedice posílá své pravidelné postřehy, které najdete v tomto průběžně aktualizovaném článku (řazeno od nejnovějšího po nejstarší).

Úterý 16. srpna

Vrtám ledovcové hodiny a prostrkuji do vzniklého ledového tunelu smyčku. Zavěšuji do ni lano a slaňujeme zas o kousek blíž dnu údolí... Nevím kolikáté slanění máme za sebou a vlastně je to jedno. Dokud se nedostaneme až dolů, jsme stále ve hře o svůj úděl. Hodiny napětí přerostly do dvou dnů kličkování v lavinézních stráních, slézání přes sérakové odtrhy a slanění skalních, též strmých prahů. Konečně po devíti dnech jsme opět u úpatí hory.

Shazujeme ze sebe veškerý lezecký cajk a plíce s povděkem vychutnávají ten pocit uvolnění. Naproti nám už míří usměvavá tvář Toma, kterého, jak se od něj později dovídáme, vzkřísila z jeho zdravotních trablů až antibiotika. Následovalo vřelé objeti, pro nezasvěceného mohlo připomínat, že jsme se neviděli řadu let. Přitom se jedná jen o pár ušmudlaných dní. O několik hodin později jsme všichni v základním táboře. Galas jako jediný vzal oslavy opětovného shledání svědomitě, přičemž styčák Aadul už začal protestovat, že v zemi pod půlměsícem whisky v hlavě není vítána. Odpověď byla jednoduchá, jelikož Allah pod stanové plátno nevidí.

Konečně po devíti dnech jsme opět u úpatí hory. Shazujeme ze sebe veškerý...

Nehledě, že se jedná pouze o záchranou medikaci pro průměrného Evropana, zbaveného na víc než čtyři týdny jakékoliv ohnivé vody. Co dodat na závěr. Bylo vynaloženo enormní úsilí uspět na Královně, podpořeno až na dřeň vším, co se z nás v danou chvíli dalo vymáčknout. Nikde jsme neudělali viditelnou chybu. Přesto jsme shořeli jak papír a sen o vršku se náhle vytratil neznámo kam. Tak k čemu celé to martirium bylo? Jednoduché. Dali jsme platný pokus a nezůstalo jen u pavlačových keců... Nastal čas uspořádat si zážitky a s lehkým krokem vyrazit zpět k domovu. Vždyť další příběhy jen čekají, kdy je začneme psát..

Pondělí 15. srpna

Nezbylo než otočit. Dolezená hranice 7300 metrů a víc už ani ždíbek. Vše výš bylo již nad naše dovednosti. Podmínky, které se nabídly za západní hranou, se dají označit jako katastrofální. Sníh se mávnutím proutku, s přelezem ze severní strany na východní, stal nedržícím moučkovým cukrem. Sypká, vysušená bílá hmota, která drží ve žlabu a na skále jen ze záhadného důvodu. Jakmile se ho dotknete, tak ve velkých koláčích padá přes 2 tisíce metrů dolů na ledovec. Dali jsme pokus proškrábat se o dalších pár desítek metrů zářezem pokračujícím k vrcholovému hřebenu, který jsme již viděli. Šlo to úplně na levačku. Žádný led, firn, ani jištění, jen drobivá skála, nedržící sněhové cosi a hrůza v očích. Když jsme si dopočítali naše šance, tak vyšlo jediné, tohle je mimo náš dosah. Jsme zklamaní, smutní, avšak realita je vždy nesmlouvavě tvrdá. Teď nastává hrůzný sestup tři kiláky, kde bude spousta slanění a desetitisíce kroků nad propastí. Přitom ani jeden z nich nesmí být špatný... Snad to stihneme do úterka, kdy má přijít delší perioda špatného počasí. Maara a Ráďa

Neděle 14. srpna

Altualizace:Ze 3500 m vysoké stěny nám zbývá necelých 800 m. Přesto v mých očích se jedná o vzdálenost jak k nejbližší hvězdě. Máme ještě k dobru 3 dny pro vylezení na vršek, než se pohnojákuje na pár dní póčo. Na sestupu bychom již slízli marast. Rozhodně se nejedná o lákavou vidinu. Jsme hotový, ale pořád máme ještě chuť poprat se o výsledek. Zítřek asi rozhodne, zda budeme pokračovat, či začneme sestup. Ráno vyrazíme a pokud terén k nám bude alespoň trochu nakloněn, tak valíme dál. Dnešek dopoledne bylo lezení ucházející, ovšem po dvanácté začalo sněžit a nezbylo než se zakopat v 70 stupňovém sněhovém hřebenu. Jezdí přes nás sněhové lavinky a jsme tu utemovaný jak dvě sardinky v bivaku na... pytel. Mara a Rada

Sobota 13. srpna

Den začal krásným úsvitem, který přinesl rozhledy bohů. Máme pod nohama, na různé strany, tři velké ldovce plazící se jak bilí hadi, na natažení ruky spousty údolí a desítky špičatých vrcholů. Bohužel těžká dřina, prošlapávání hlubokého sypkého sněhu ve strmé stráni, s občasným kolmým úsekem se nezměnilo. Tohle utahá i koňský spřežení. Únava si začíná vybírat svou daň. Postupujeme šnečím tempem a doufáme, že se sněhové podmínky s vyšší výškou zlepší. Počasí nás odpoledne zahnalo do stanu, jelikož nebylo vidět skrz mlhu na špičku nosu a začlo drobně sněžit. Zdravíme z šestého bivaku 6800m a zítra lezeme dál.

Pátek 12. srpna

Žádný výrazný posun. Jeden den nás drželo pod krkem póčo, takže jsme vylezli sotva dvě stě výškových metrů. Dnes nás naopak brzdily nepříjemné lezecké úseky, včetně nedržícího sněhu, do kterého jsme se propadali až po stehna. Plán je už jasný díky podmínkám ve stěně. Směřujeme na SZ hřeben. V sobotu má přijít jednodenní zhoršení počasí. Budeme to muset nějak překlepat a snad se nám povede před nečasem najít ve strmé stěně dobrý bivak.

Úterý 9. srpna

Třetí bivak, co jsme opustili Base Camp a výška jen 6000 m. Dopaďous, jelikož zatím nám to jde jak psovi pastva. K tomu jsme přišli o Toma, kterého rozbolel zub a musel dolu. Den jsme čekali, zda se to neuklidní, ale kulové. Prý chlapi nebulej, však když přišlo na loučení, tak jsme se v tichosti objali a do tváří si raději nehleděli. Tento výstup je ochuzen o skvělého tahouna a super kámoše. Takže, zůstali jsme už jen já s Ráďou, nicméně dál stoupáme vzhůru k oblakům. Jídlo, čas, počasí a chuť zatím máme. Jak vystačí síly, to se teprve ukáže.

Dnes jsme lezli celé dopoledne pod nebezpečným sifonem, kudy padají laviny šutrů a ledu. Po dalších hodinách dřiny v prudkém svahu nás čekal závěrečný výšvih na hřebínek. Skutečná lahůdka. Pod nohama již pekel díra, přičemž před očima se zvedal tvrdý kolmý led a pak převěj v sypkém sněhu. Prokopat tunel v převěji, za mohutného hekání, bylo tou tvrdou tečkou onoho dne. Zítra je cílem taková malá jeskyňka kolem 7000 m. Doufám, že to není jen optický klam, jinak nevím, kam bychom ty naše pozadí přišpendlili.

Neděle 7. srpna

Konec blahobytu Ebrahimovy kuchyně, vyčkávacích úhybných manévrů pod různými záminkami, zalézání do spacáků, kde okolní svět tolik nebolí. Přišel okamžik zlomu, kdy výhled počasí dává zelenou. Znamená to zabalit do stěny materiál na lezení, oblečení k přežití, trochu jídla, co by se za nehet vešlo a hlavně štěstí. Můžeme si samo sebou vzít tolik, co záda unesou, však s každým dekem navíc jsme pomalejší, unavenější a šance přiblížit se vrcholu se vzdaluje. Či spíš rozpouští, jak sníh na rozpálené pánvi.

Expedice K1.

Základem je být lehký, rychlý, účelný. Každý den ve stěně je průšvih, přičemž jakékoli ušetření vás posouvá blíž k domovu. Logistika postupu je při tom jasná, mnohokrát nakoukaná, probraná s parťáky. Čeká nás bez mála 3500 panenských vertikálních metrů, pod strmým úhlem, které by mělo zabrat 5 dní na vršek. Následovat by mělo skutálení se do údolí na druhé straně kopce, které zabere 2 dny. Krásný plán na sedmidenní plnotučnou dovču. Jaká bude ovšem skutečnost? Nevíme a hrajeme si s několika neznámými. Dovolí nám Královana prolézt po své sněhové suknici, skalním korzetu, pak přes hrdou šíji, až na její blonďatý vlas? Zvládneme to stylově, technicky a podrží nás póčo?

Nyní leží odpověď na nás, též ve hvězdách a kdo ví, možná musí přijít i požehnání z královského dvora. Začal ples, kde Ráďa, Tom a já se pokusíme rozjařit, roztančit a obměkčit Královnu. Zároveň prosíme o shovívavost, že se hodláme vetřít do její blízkosti, kdy naše kroky budou toporné, postrádající eleganci, neznaje při tom dobrých mravů, ani etiky královského dvora. Však srdce plné obav, též plné vášně a odhodlání, ucházet se o její přízeň. Držte palce, jdeme na to...

Pátek 5. srpna

Po třech bivacích a čtyřech dnech dřiny, jsme se námořním krokem dohmatali zpět do BéCé. Upřímně každý z nás toho měl více méně dost. Z naší „vycházky“ něco nad 6 tisíc se staly galeje. Prý aklimatizace má být poklidná a co nejsnadnější. Prdlajs a do kopru s poučkou. Jsme v Karakoramu a ten má všude daleko, je špičatý a nesmlouvavě tvrdý. Obzvlášť pokud není terén známý a prošlapaný stádem předchůdců. Naše nohy tedy vyrážely s tím, že za další kulisou se otevře průchod o kousek výš, aby se naplnila podstata této mise.

Expedice K1.

Neboli získat s nadmořskou výškou odolnost na úbytek kyslíku. Však již samotný průchod ledovcem Yermanendu připomínal bludiště točící se v kruhu, z kterého není cesty dál. Prolézání a přeskakování přes labyrint hlubokých trhlin, nemá žádný systém předvídatelnosti a zdá se nekonečný. Naše osudy polapila masa ledu, kde se nelze dovolat soucitu. Prostě zkoušíme, která z nabízených variant průstupu je nejméně blbá a pustí nás přes zející díry dál. Jakmile se podařilo rozpraskaný schod ledopádu opustit, ocitáme se na rozlehlém platu obklopeném hradbou kopců. Ten nejvyšší z nich, náš Masherbrum, se z něj zvedá přes tři tisíce metrů. Však ten přijde na řadu až v další etapě.

Teď je cílem projít platem, pak probít se dalším strmým ledopádem do sedla. Tam nás teprve čeká odpověď, kam dál. Jistě z mapy vyčtete kótu vrcholu a z vrstevnic strmost štítů. Můžete se sice podívat ještě doma na 3D leteckou mapu, ale až samotné zhmotnění místa nabídne skutečné možnosti. Informace byly jen kusé, respektive téměř žádné. Tato část hor je obrazově i četností návštěv téměř panenská. Perné dva dny trvalo úsilí, než jsme se dostali do prvního sedla, dělící na každou stranu jiný ledovec. Najednou se konečně pohledům roztáhla opona, za níž se zařezávalo hluboké údolí obestavěné dalšími strmými vrcholy.

Někde před námi je Laila peak, Chogolisa, též Kapura na kterou jsem dělal před čtrnácti lety prvovýstup s Honzíkem Doudlebským a támhle možná vidím siluetu K7 i K6. Obracím pohled na ztrácející se řetízek našich stop pod námi. Seshora připomíná bílý ledovec zvlněný krunýř ještěra. Jen si tam leží a vyčkává v tichosti na svou kořist, do chvíle, než nastane rychlý nečekaný pohyb se smrtící účinností. Ledovec je tichý nepřítel, ale zároveň krásnou připomínkou nestálosti všeho, co na první pohled vypadá věčné a neměnné. Následující ráno se probudí do modré oblohy. Sluneční paprsky okamžitě roztápí sníh, který mění svoji tuhost na rozbředlou kaši.

Expedice K1.

Pokračujeme dál za sněhovým hrbolem tvořícím samostatný vrchol, který podle odhadu má kolem šestiapůltisíce metrů. Dostal pracovní název „Hoďasův cecek“, díky vlně emocí, jenž u našeho kamaráda tvar hory vyvolal. Snadný chodecký vrchol však klamal a s každým přiblížením se stával nedostupnější. Na vině nebyly lezecké obtíže, ale co pár kroků do bořícího se sněhu vyžadovalo zastávku. Námahu umocňoval řidší vzduch a skleníkové vedro. Vlekoucí se hodiny trápení ukončil až podvečer, kdy děláme další bivak pár desítek metrů pod vrškem. Nemám nejmenší tušení, zda tu kdy někdo před námi byl. Jedno je jisté, široko daleko nikdo. Usínáme s pocitem, že zítra mažeme dolů, přičemž žádný zbytečný pohyb navíc není vítán.

Za úsvitu mě probouzí sníh bubnující do stanu, což žádné romantické ráno neslibovalo. Dokonce ani v průběhu sestupu trvajícího dlouhý den změna nenastala. Jen sníh se přeměnil na vytrvalý déšť, který prosakovat oblečením na kůži. S přicházejícím večerem šest zmoklých utahaných slípek zahazuje bágly a s radostí zalézá do basecampového stanu. O hodinu později Ibrahim se Zaheerem připravili kulinářský zázrak, v tom nejlepším slova smyslu, jaký lze v takové divočině a výšce připravit. Hory neznají a nemají soucit, dokonce nic nežádají. Nicméně pokud se chcete v nich pohybovat, musíte být připraveni, že i obyčejný výšlap se může vymknout jakýmkoliv předpokladům a představám. Následně pod tíhou okolností nezbývá než ze sebe vymáčknout vše dobré, co ve vás je. Žádná naše špatná připravenost, či představa, ale to jsou nevyzpytatelné hory. Nyní je teplá véča na talíři, smích mizící nad ledovcem do tmy a prd bída.

Neděle 24. července

Se zatajeným dechem si vychutnávám v zapadajícím slunci tu výjimečnou krásu, která se nabízí všude kolem mě. Zároveň se cítím naprosto titěrný v tom obrovském prostoru,kde na mě shlíží Muztagh Tower, K2, Broad peak a též přímo před nosem zvedající se tři a půl kilometrová stěna Masherbrumu. Upřímně jsem zaskočen její majestátností, jelikož paměť si změkčila a obrousila tu drsnou realitu. Nu což, nastává čas zvykat si. Rozhodně bude prostor, protože jsme si nyní vystavěli zcela nový Base Camp, který leží na ledovci, přímo u úpatí této okouzlující a obavy nahánějící krásky. Jsme tu osamoceni, uprostřed ticha hor.

Upřímně jsem zaskočen její majestátností, jelikož paměť si změkčila a obrousila...
Se zatajeným dechem si vychutnávám v zapadajícím slunci tu výjimečnou krásu,...

Středa 20. července

Včera v podvečer jsme se po celodenní jízdě jeepy, nakonec dodrkocali do Askole. Vystoupili jsme naklepaný, jako kdyby naše těla prošla drtičkou šutrů. Na peprné cestě nás čekaly standardní radůstky. Místy byly drobné závaly kameni, bahna i stržený most, který nezbylo než po jeho troskách přejít a pokračovat za ním dál jiným jeeapem. Přeze všechny protivnosti, bláznivá offroudovka kopíruje semknuté dno údolí s bouřící řekou, na kterou dohlíží z obou stran již pětitisícové krásky.

Ráno opouštíme vesničku, která v mnohých ohledech ještě neopustila nádech středověku a razíme na třídenní trek.

Ráno opouštíme vesničku, která v mnohých ohledech ještě neopustila nádech středověku a razíme na třídenní trek. Tím pro mě začíná útrpný čas, jelikož pro horolezecké srdce, ať pod kulisou nádherných štítů, je pochod čistokrevným trestem. Však bez předchozích oddřených hodin na parketu, se žádný tanec nekoná. Což je pravda, čili hurá a nezbývá než s chutí přidat do kroku.

Pondělí 18. července

Pozdrav z vesmíru

Dnes, pátý den od našeho odletu, konečně opouštíme poslední baštu s civilizačními hejblátky a elektronickými rozpouštěči času. Též administrativní zhovadilosti, které vyžaduje úředník, v podobě nepříliš zdařilých tanečků. Nikoho nezajímají jen je musíte odskákat a zaplatit. Jistě samotné Skardu, což je bijící srdce pod hrabou Karakoramu, rozhodně ani stínem nepřipomíná evropské město. I tak mi lehce vyschlo v hrdélku, jelikož za sebou na pět týdnů zavírám neviditelnou bránu pohodlí. Naším domovem se stanou divoké hory s ledovcovou podlahou, stěny dělící od vrtošivého počasí a chladu budou z plátna. Pod úpatí hory, kam míříme, nezabrousí ani omylem jediný živáček. Prostě zůstaneme kluci sami pro sebe, bez pohodlí postýlek, dobrého žrasa, na tisíce kilometrů vzdáleni od plápolajícího domácího krbu. Samozřejmě dobře vím, kam směřuji. Ale právě až nyní, kdy přichází skutečně na lámání chleba, se z bezstarostného pohvizdování najednou samovolně ubere. Je to jasné, jelikož dorazí ten tvrdý okamžik uvědomění, co bude následovat.

Nicméně v dalších dnech, pokud se satelity stále budou držet na oběžné dráze a nespadnou, tak zprávy již poputují až přes nekonečný vesmír. To je nádhera přeci. Čili až k vám ode mě dorazí na monitory, můžeme si je bez nadsázky nazvat „hvězdné novinky“…

Čtvrtek 14. července

Expedice K1 začíná…Obrázek na diákový film zachytil prchavý okamžik roku 1999, kdy vstupuji společně s klukama do neznámého světa. Působil cize, až děsivě. Bylo vrcholné léto a naše parta hic ve složení Filda, Dejvis a já právě přistála na starém Islámábádské letišti. Před odletovou halou nás hned pohltilo dusivé vedro až k zalknutí a mumraj asijského velkoměsta.

Obrázek zachytil prchavý okamžik roku 1999, kdy vstupuji společně s klukama do neznámého světa.

V kapse mám ruku nervozitou sevřenou pěst a v ní stočený 600 doláčů. Bál jsem se o ně a nevěděl kam s nimi. Byl to můj celý majetek na dva měsíce včetně výdajů na výpravu, která nás teprve čekala. Kluci na tom byli obdobně, jen na nich jsem mohl sledovat ty vyvalené pohledy říkající jediné, kde to jsme. U nohou stály napěchované obří tahačáky a na zádech tlačily do ramen bágly plné lezeckého cajku. V deskách v podpaží jsem držel oskenovanou fotku kopce, na který chceme lézt i článek z American Alpine Jurnalu.

Vypadáme jako reklama na smrt, těším se na pořádné pivo, říká horolezec Holeček po vyčerpávajícím sestupu

Též bodově vypsán stručný popis cesty, jak se k němu dostaneme, včetně víry, že se náš cíl v následujících dnech zhmotní před očima. Najednou se zdálo naprosto nereálné projít tímto neznámem, tou cizí hradbou, která na nás padala. Nikdo na nás na letišti nečekal a nedohlížel nad tím kam směřují naše kroky, nikdo neradí, co máme dělat. Přesto o měsíc později vznikla v Karakoramu na žulovém těle Amin Brakku jedna z kultovní cest, nesoucí název Czech expres.

Před chvílí jsem přistál na zcela novém letišti. Vycházím před halu a vychutnávám si první nádechy v zemi tří úžasných pohoří, nad kterou vlaje půlměsíc s hvězdou v zeleném poli. Jistě je to jiné než poprvé, ale stále omamné. Vzápětí rozpoznávám v lidském mraveništi ten známý zářivý úsměv Sajjata. Mnoho věcí se změnilo, mám zde přátele, spousty výprav mě již sem svedlo a vím co a jak...

Ztraceni pod vrcholem bájné K2. Zkušený horolezec Holeček: Nejsou naživu, pocitově je tam 70 stupňů pod nulou

Mohl jsem vidět krásu, zažít radost, vychutnat si silné okamžiky s přáteli, ale i bolest, strádání. Je to směs příběhů, které se nesmazatelně vryly do mé mysli. Však nyní se pozvolna roztáčí zcela nový příběh, kde napětí v mém těle s každým přiblížením roste. Hora Masherbrum, neboli K1 se pyšně pne nad Baltorským ledovcem a stále čeká. Vím jsem již blizoučko dát odpověď své neklidné duši i rozhřešení snu, který se léta proplétá v mých představách…:)

Autor:

Sověti ozářili Richarda Nixona radioaktivitou. Jeho agenti to zastavili trikem

Premium Při návštěvě v Sovětském svazu Richard Nixon sice přátelsky hovořil se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem v takzvané...

Test kočičích kapsiček. I z krmiva za deset korun může zvíře dostat vše

Premium Kočky nám sice někdy připadají mlsné, ale ony jen v miskách hledají to, co jejich tělu prospívá nejvíc: maso plné...

Extra steh po porodu navíc? Rodičky děsí ponižující husband stitch

Premium Přivést dítě na svět znamená pro většinu žen prožít si mnoho vypjatých chvil. Vyrovnat se s průběhem porodu nemusí být...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!