Scházíme se na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Ve starobylé, mírně sešle působící budově visí na zdech obrázky hmyzu s přitažlivými popisky. U nerozhodné samičky třeba: S kým mít sex?
Zdá se, že zájem o hmyz roste, ať už jsou to ony „hmyzí hotely“, nebo různé výstavy či procházky za zajímavými exempláři. Petr Šípek přisvědčuje. Důležité podle něj je se hmyzu nebát ani se mu nevyhýbat. Prosazuje představu, že je dobré si na hmyz nejlépe sáhnout, naopak přílišná opatrnost a snaha o ochranu za každou cenu mohou být spíše škodlivé.
Lidovky.cz: S Českou společností entomologickou vyhlašujete pravidelně hmyz roku. Kdo je jím aktuálně?
Předloni to byl jasoň dymnivkový, loni cvrček polní, letos tesařík pižmový. Cvrček se v důsledku klimatických změn šíří v nových oblastech, především ve vyšších polohách. Je dobře rozeznatelný, žádné jiné zvíře tak necvrká. Přímo vidíme, jak se jeho hranice rozšiřují, třeba v Podkrkonoší, na Třeboňsku, na místech, kde dříve nebyl – nebo byl a zmizel, a to v důsledku dvou věcí: toho, jak jsme se my chovali ke krajině, a klimatické oscilace. Začnu tím, že donedávna naše krajina vypadala výrazně jinak než dnes.
Lidovky.cz: Jak konkrétně?
Za vrcholného baroka jsme neměli skoro žádné lesy, zabíraly jen 14 procent rozlohy, všude byly pastviny. Jen se podívejte na barokní obrazy: až za Marie Terezie a Josefa II. se začalo s podporou lesnictví. Bylo to součástí tereziánských reforem. S nástupem kolektivizace i industrializace zemědělské výroby, tím myslím syntézu dusíkatých hnojiv a vynález pesticidů, se to láme a od té doby tu máme vedle sebe dvě krajiny: jednu intenzivně vytěžujeme, druhou necháváme samovolně zarůstat.
Krajina velmi produktivní – a krajina, ze které jsme odebrali veškerou lidskou dynamiku. Mluvím o střední Evropě, kde lidská činnost nahradila působení divokých druhů velkých kopytníků, které jsme úspěšně vyhubili a posléze nahradili dobytkem a drobnou zemědělskou činností. Ustanovily se zde určité krajinné vzorce, které udržovaly pestrou krajinu. A tato dynamická diverzita zmizela. Je tu intenzivní krajina – a pak ta, co nás hospodářsky nezajímá. Do té patří i přírodní rezervace zarůstající kopřivou, trnkou, šípky či bezem. To všechno vedlo k vymizení cvrčka a mnoha dalších druhů.
