Jana Kollera není snadné přehlédnout. Zároveň je přesně takový, jak jsem si ho představoval. Bodrý, přímý, lidový. Nic ze sebe nedělá. Mluví výrazným hlubokým hlasem, a když mi v kavárně na pražském Andělu vypráví o zážitcích s brazilským vtipálkem Robertem Carlosem, anglickým hezounem Davidem Beckhamem nebo francouzským elegánem Zinédinem Zidanem, osazenstvo okolních stolků má zcela nepokrytě nastražené uši.
Zní to celé jako pohádka. Tenhle něžný obr je i čtrnáct let po konci kariéry stále nejlepším střelcem české i československé fotbalové reprezentace. V reprezentačním dresu, který poprvé oblékl v únoru 1999, nasázel celkem pětapadesát gólů, a o parník tak za sebou nechává slavné kolegy Milana Baroše či Pavla Kuku i historické kanonýry Zdeňka Nehodu a Antonína Panenku. Na „Honzu ze Smetanovy Lhoty“ to není špatné!
Na začátku to ale vypadalo spíš jako pohádka bratří Grimmů. Koller mi vypráví i o těžkých začátcích ve Spartě, dobách, kdy se mu všichni smáli, nebo traumatech, jež musel celý život překonávat. Definitivně ho změnilo až natáčení dokumentu o vlastním životě, kdy v sobě celou bolestivou kapitolu definitivně uzavřel. „Dokonce jsem si založil Instagram,“ odtuší pověstný introvert pobaveně.
Lidovky.cz: Jak se žije mezi Monakem a Smetanovou Lhotou?
Je to teď spíš pendlování mezi Prahou a Smetanovou Lhotou. Do Monaka jezdím výrazně méně než v minulosti. Má starší dcera Hedvika odešla na studia do Kanady, takže tam teď jezdím jen za mladší Kateřinou – vyjde to tak jednou za měsíc a půl, dva měsíce.
Ve Smetanově Lhotě máme s přítelkyní chalupu, kde bydlíme, a v Praze mám většinu pracovních schůzek, padel (sport na pomezí tenisu a squashe – pozn. red.) a hokej, který pořád ještě hraju.
Lidovky.cz: Ani v tomhle mrazivém pražském počasí byste nechtěl být v Monaku?
