Lidé chodící po lesích s košíky patří ke koloritu českých lesů. Mnohdy se na sběr vydávají s rodinou i tací, kteří vlastně houby ani nejedí, jen prožívají potěšení z hledání rozmanitých kloboučků schovaných v mechu. V tom je velký rozdíl mezi Čechem a například Norem, který si ani velikého hřibu rostoucího uprostřed lesní cesty nevšimne, protože houby zpravidla nesbírá. Mykolog Vladimír Antonín vysvětluje, proč Češi umějí rozeznat a ocenit větší množství druhů než většina ostatních Evropanů.
Jak to teď vypadá s růstem hub? Rostou?
Především na jižní Moravě, kde působím, to teď vypadá lépe, ale jen o něco. Po deštích, které přišly začátkem srpna, začaly nějaké houby konečně růst. Není to ovšem nic velikého, jak se to někdy prezentuje v televizi. Šumava, Beskydy, Jeseníky, tam se objevují úlovky, kterými se houbaři chlubí, ale to je víceméně všechno. U nás a taky v jiných regionech aktuálně rostou hlavně hřibovité houby, a jak vím od kolegů, také pečárky, bedly. Druhová pestrost je však zatím velice malá.
V červenci to ale bylo podstatně horší, že? A jak to vidíte do budoucna?
Ano, jak byla ta velká sucha, byly houby v podstatě zvláštností… V srpnu se to o něco zlepšilo, ale v polovině měsíce přišla zase horka, a když pak začal foukat teplý vítr, půda se rychle vysušila a houby růst přestaly. Povrchová vlhkost je pro ně dost důležitá. Teď na konci srpna přišlo ochlazení a deště, tedy lepší podmínky, tak by ta sezona v září a říjnu mohla ještě nastat. Vezměte si, že loňský rok byl také dlouho houbařsky špatný, ale na podzim přišly tři nebo čtyři týdny, kdy nakonec rostlo velké množství hub. Takže šance určitě je.