Pojďme si dát jednoduché cvičení. Máte za úkol během čtení textu o Janu Soumarovi ani jednou nezkontrolovat telefon, který vám pravděpodobně trůní v kapse nebo ho máte jinak v dosahu jedné paže. Platí?
Než se do toho pustíme, dlužím vám ale vysvětlení – tohle záměrné vyhýbání se našim nejlepším digitálním kamarádům není náhodné. Malíř Jan Soumar, ke kterému jsme zavítali na návštěvu do ateliéru, se totiž ve své malbě zabývá právě tématem vizuální zahlcenosti, digitální deformace, ale také tím, že v důsledku neustálého používání chytrých telefonů a jiných moderních technologií často nejsme schopni přítomný okamžik pořádně prožít. Natož abychom si ho užili.
To ale dost předbíháme. Napřed se pojďme podívat do pražských Holešovic, kde Jan Soumar, nedávný absolvent pražské Akademie výtvarných umění, tvoří. Představte si malý prosvětlený pokoj s výhledem na nepříliš rušnou pražskou ulici. Na zemi je natažená plachta zachytávající malířské barvy a všude vládne kreativní nepořádek. Je krátce po poledni a ve vzduchu je cítit vůně čerstvé kávy, kterou malíř pomalu upíjí.
 |
Na jedné straně nevelkého ateliéru stojí jeho vlastní obrazy, na protější najdeme plátna mladé talentované malířky a jeho partnerky Michaely Červené. „Malovat před někým se většinou stydím, ale s Honzou mi to jde překvapivě snadno,“ říká introvertní umělkyně známá pro své barevné gestické malby vycházející z niterných vzpomínek. „Jsme spolu 24/7, ale vůbec mi to nevadí, naopak,“ říká k jejich vzájemné umělecké spolupráci Jan Soumar.
Později při rozhovoru připomíná, že jejich malby – byť Michaela tvoří čistou abstrakci, a Jan naopak svou tvorbu definuje jako figurální a krajinnou – našly minulé léto společnou řeč: umělci vytvořili sérii obrazů, v níž oba své originální a snadno rozpoznatelné styly uplatnili. Jemné barevné linky evokující abstrahované písmo jdou za Michaelou Červenou, ostřejší geometrické a surreálně vyhlížející tvary připomínající natažené lidské postavy jsou zase dílem Jana Soumara.
Bylo z čeho vybírat
Všechno ale mohlo dopadnout jinak. Místo světlého ateliéru v Holešovicích jsme se totiž v některé z alternativních realit mohli potkat v boxerském ringu. Box je totiž sport, ve kterém mladý malíř vynikal, a kdyby se nakonec nerozhodl pro uměleckou dráhu, pravděpodobně by měl velkou šanci uspět.
„Jako malý jsem chodil do lidušky, ale rodiče chtěli, abych dělal i sport. Trenéři boxu na mě byli dost naštvaní, že jsem se tomu nevěnoval víc, protože viděli, že mám talent a že bych to mohl někam dotáhnout,“ říká Jan Soumar a vzápětí spustí výčet svých dětských aktivit: docházel nejen do umělecké školy a na box, ale i na fotbal a basketbal.
„Na boxu nechápali, že můžu chodit na kreslení, na kreslení zas nechápali, že můžu dělat box. Byl to dobrý dvojboj, ale mám za to, že se můžou obě odvětví dobře propojovat,“ myslí si dnes. Během našeho povídání ostatně nejednou narazíme na vcelku nečekanou umělecko-boxerskou analogii. Ta první se objeví, když se Jana Soumara ptám, proč nakonec mezi všemi sporty vyhrál právě ten bojový.
„Mám dojem, že mi to nejvíce vyhovovalo i proto, že jsem rád odpovědný za svou práci. Na týmových sportech mě vždycky trochu štvalo, že někdo jiný může svým výkonem zkazit práci všem. V tom je box a umění dost podobné. Jakmile něco zkazíte, můžete být naštvaní tak maximálně na sebe,“ vysvětluje malíř svou pozici.
Jeho cesta k plátnu byla docela přímá. Dostal se na Střední uměleckou školu Václava Hollara, kde u přijímacích zkoušek skončil mezi prvními. „Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že bych se mohl uměním živit, ale jakmile jsem uspěl, řekl jsem si: No tak dobrý, tak já to teda zkusím...“ směje se Jan Soumar.
Prorazit se Janu Soumarovi podařilo i díky studentské stáži na Tchaj-wanu. Během ní si ho všiml jiný asijský umělec a následně i místní galerie, která začala jeho obrazy prodávat. Dnes je koupíte i skrze platformu 100ks.
Další kroky pak nevedly nikam jinam než na pražskou Akademii výtvarných umění. Tam se sice Jan Soumar nedostal hned napoprvé, pedagogové ho ale tehdy povzbuzovali a nabádali, aby s tvorbou nepřestával. V té době tak chodil na Vyšší odbornou školu Václava Hollara, kde studoval animaci, ale nejvíce se podle svých slov těšil na to, až přijde večer domů a „pořádně si zamaluje“.
Maloval celý rok a ten následující se mu otevřely dveře do prestižního ateliéru malíře a jednoho z nejvýznamnějších představitelů tuzemské expresivní figurální tvorby Michaela Ri??steina. Jak moc je člověk ovlivněn tak výraznou uměleckou osobností, která dozoruje všechny jeho kroky? ptám se Jana Soumara, protože po zmíněném pedagogovi nastoupil do vedení ateliéru Malba 3 další význačný malíř, Josef Bolf.
„Na začátku na mých obrazech samozřejmě bylo vidět, že jsem od Ri??steina. To je ale podle mě normální, člověk si během studií hledá rukopis. Někdo si ho třeba ani nenajde. Když jsem si tedy všiml, že se jeho tvorbě také moc přibližuji, záměrně jsem začal tvořit jinak. Řekl jsem si, že nechci malovat jako někdo jiný, to mi moc nedává smysl, byť to takto v Česku někdy funguje,“ dodává a mezi řádky naznačuje, že na tuzemské umělecké scéně není obtížné dohledat, kdo se komu podobá a na jaké výtvarníky kdo navazuje.
I proto ho dodnes nejvíce těší, když někdo o jeho obrazech prohlásí, že jsou originální. „To mi asi dělá vůbec největší radost. Vezměte si, že když se pohybujete v bublině umění, máte i díky sociálním sítím všechno současné umění na jeden klik od sebe. To je důvod, proč je tohle uznání v dnešní době tak důležité,“ vysvětluje.
Tchajwanské dobrodružství
Obrazy Jana Soumara kombinují figurální, krajinou malbu a také abstrakci. Díky tomuto unikátními mixu mají úspěch nejen u nás (Jan Soumar nemá problém se uživit), ale také na asijském trhu. Tam se mladý umělec dostal díky stáži na Tchaj-wanu, kterou absolvoval při studiích na AVU. Docházel tam na místní obdobu Akademie, kde pracoval na svých obrazech. Svá díla pak prezentoval také na Instagramu a jednoho dne mu přišla zpráva: „Ahoj, jsem umělec z Japonska a tvoje věci se mi moc líbí. Mám zájem o tři obrazy. Jsou ještě k mání?“ vzpomíná Jan Soumar na tchajwanskou stáž. „Hned jsem odepsal, že jsou volné,“ pokračuje, „protože ten člověk ale pochopitelně nechtěl posílat peníze náhodnému českému umělci z Instagramu, napsal mi, že si obnos a obrazy můžeme předat skrze místní galerii, která ho zastupovala.“
Jan Soumar tedy zabalil obrazy a donesl je do místní galerie. Vedení, které mělo transakci zprostředkovat, donesená díla zaujala natolik, že si od českého malíře vyžádalo portfolio, a z pár dní už majitelé galerie stáli v jeho tamním ateliéru a domlouvali výstavu. „Byla to trochu bizarní situace, protože všichni mezi sebou mluvili čínsky, a já jsem přirozeně nerozuměl ani slovo,“ směje se při vzpomínkách na jeden ze zásadních momentů jeho umělecké kariéry.
Polovina obrazů z tchajwanské stáže, při níž mimochodem vznikl i diptych s boxerskými motivy, zůstala na místě a galerie se dnes stará o jejich prodej. Na ty si ostatně český výtvarník nemůže stěžovat. Právě zastoupení asijskou galerií mu zvedlo ceny. „Řekl bych, že poměr prodejů v Česku a zbytku světa je tak 50:50,“ vypočítává, „v Asii má můj rukopis, který tak trochu zavání surrealismem nebo kubismem, úspěch. Je to pro místní kupce exotika, a navíc je tam tradice investování do umění trochu víc zakořeněná než u nás. V Česku lidi investují do prověřených jmen, ale bojí se riskovat, i když by se jim investice mohla několikanásobně vrátit.“
To je také jeden z důvodů, proč kromě velkoformátových obrazů, jejichž pořizovací cena stoupá k částce 100 tisíc korun, tvoří Jan Soumar i menší plátna. Ta se dají pořídit od osmi do třiceti tisíc. Kromě toho společně s galerií Dolmen, kde měl vůbec první tuzemskou výstavu, vydává limitované série grafik vytvořených v litografické dílně v Říční ulici na Kampě.
„Umění by mělo být pro všechny a tohle je způsob, jak k němu přitáhnout více lidí. Mám vždycky velkou radost, když si svého oblíbeného autora mohou koupit i ti, kteří nemají statisíce na účtu,“ říká malíř. Nenápadně tak naráží na jeden ze svých posledních projektů: spolupráci s uměleckou platformou 100ks, která prodává vždy sto kusů podepsaného tisku od lokálního tvůrce. Je mezi nimi nejen Jan Soumar, ale i Jakub Tytykalo, Petr Malina nebo Matěj Lipavský. „Umění by mělo žít, ne zůstávat někde hluboko v depozitářích, kde se na něj práší.“
Reflexe digitální doby
Pokud jste vydrželi nekontrolovat telefon, mail nebo cokoli jiného až doteď, vydržte to, prosím, ještě chvíli. Teď totiž na scénu přichází téma digitální přehlcenosti a vizuálního smogu, jimiž se Jan Soumar ve svých dílech zabývá. „Jak to začalo?“ uvozuje Jan Soumar popis témat prolínajících se jeho dílem.
„Ještě na AVU jsem maloval obrazy podle koláží, které jsem si vytvořil z výstřižků časopisů. Byla mezi nimi Vogue, ale třeba i Můj čas na kafíčko,“ usmívá se Jan Soumar, když popisuje svou neobvyklou metodu přípravy a skicování. „Z každé stránky jsem vzal to nejvýraznější, to, co mě nejvíce zaujalo. Při malování mi došlo, že těchto poutavých vjemů denně registrujeme tolik, až se nám z toho všem točí hlava. Chtěl jsem tak poukázat na to, v jakém vizuálním balastu žijeme,“ vysvětluje malíř.
Malíř Jan Soumar sdílí ateliér se svou partnerkou, malířkou Michaelou Červenou. I přesto, že na jeho obrazech je stále rozpoznatelná figurální malba, stále více se blíží abstrakci. Té se věnuje i jeho ateliérová polovička.
Po čase ale přestával v tématu všudypřítomného smogu a silných obrazových vjemů spatřovat smysl, na čase tedy bylo najít novou výzvu. „Chodil jsem do ateliéru a šlo to všechno nějak moc snadno,“ vzpomíná, „to jsem nechtěl. S uměním se rád peru.“ Boxerský přístup, odpovídám malíři. „No vidíte, aspoň něco ve mně z toho sportu zůstalo,“ pokyvuje spokojeně hlavou.
A tak se začal prát. Vyrážel ven z ateliéru a pořizoval si nejrůznější fotografie, které mu měly pomoci kreativně slabší období překonat. Zlom nastal ve chvíli, kdy si na telefon začal fotit panoramatické snímky, na nichž nezáměrně deformoval obličeje nic netušících lidí.
„Hrozně mě to bavilo, zejména kvůli kontrastu mezi sociálními sítěmi, kde je vše krásné a perfektní,“ vysvětluje, proč začal tyto deformované obličeje a nejrůzněji zkroucené postavy přemalovávat na plátna, kde kontrastovaly s romantickými krajinkami v pozadí.
Další výrazný prvek, jenž se začal následně v jeho obrazech objevovat, byly barevné rámy, které doplňovaly ony atypicky stylizované postavy a krajinnou malbu. Ty zase v pojetí Jana Soumara mají symbolizovat třpytivé, veselé a krásnými obsahy nabité displeje našich telefonů.
„Rámečky jsem začal malovat proto, že jsem si sám na sobě všiml, že když si pořizuji ony panoramatické fotky, na základě kterých pak tvořím, nevěnuji pozornost tomu, co se kolem mě děje, a nemám tak šanci daný okamžik opravdu zažít. A nejsem zdaleka sám, lidí, kteří to mají podobně, je hodně. Jsme přesycená generace, která je v důsledku toho všeho pěkně zmatená,“ vysvětluje další tematickou linku.
Tuto rozsáhlou sérii obrazů završil umělec diplomovou prací na AVU. Dnes jeho figury a deformované tváře nabírají ještě abstraktnějších podob, mnohdy jsou zastoupené třeba jen uchem, okem nebo nosem, a pozorovateli, který nezná umělcovu tvůrčí genezi, může tento rozměrově malý, ale obsahově důležitý detail uniknout. „Mám rád, když věci nejsou dořečené. Na mých plátnech jsou vodítka, ale člověk si může představit, co chce. Nerad někoho rámuji,“ říká s důmyslným odkazem na své zastřešující téma.
„Teď zkouším, do jaké míry může být obraz figurální, aniž by to tam bylo doslovně vyřčeno. Baví mě se v tématu přehrabovat, bádat a hledat hranice,“ uzavírá. Ty vaše se teď mohou otevřít. Nezdráhejte proto zkontrolovat, co se za těch deset minut vaší nepřítomnosti ve světě sociálních sítí a internetu událo. Jen se ještě předtím na chvíli zamyslete a připomeňte si, s jakou myšlenkou Jan Soumar tvoří.
