„Milí lidé, dobře to přece víte: nemáte spasitele, světce ani anděla, máte obyčejného člověka ze středu společnosti jako svého prezidenta,“ řekl Joachim Gauck po svém zvolení německým prezidentem 18. března 2012. Ne, světec to nebyl. Byl to první německý prezident, který se do zámku Bellevue nastěhoval se svojí přítelkyní, a ne se svou ještě stávající manželkou. Nebyl ani spasitel, i když předtím vedl deset let úřad, jehož úkolem bylo spravovat a zkoumat spisy a dokumenty Ministerstva státní bezpečnosti bývalé NDR (MfS, zkráceně Stasi).
Brzy se instituci s tunami spisů přezdívalo Gauckův úřad. Možnost kontroly vlastního spisu byla jedinečná. Miliony lidí vypátraly zradu ve vlastní rodině, mezi přáteli, v pracovních vztazích a mohli tak objasnit svůj osud. Do konce roku 2020, kdy byl úřad zrušen, bylo podáno celkem 7 353 885 žádostí o nahlédnutí do spisů.
Danuše SieringDanuše Siering žije v Berlíně a Praze. Je zakladatelkou galerie Černá labuť, projektu Go Florenc a Česko-německého Salonu. Vydává N&N Czech German Bookmag.  |
Zvolení Gaucka prezidentem proběhlo za vskutku nevšedních okolností. 17. února 2012 odstoupil ze svého postu tehdejší prezident Christian Wulff, který „vládl“ pouhých 20 měsíců. Wulff znamenal jednu velkou aférou. Do dějin se zapsal jako nejmladší prezident s nejkratším funkčním obdobím.
Od prosince 2011 byl kritizován za to, že prostřednictvím svých politických funkcí využíval soukromých výhod počas své kariéry: obdržel soukromou půjčku ve výši 500 000 eur na financování rodinného domu za velmi výhodných podmínek, několikrát strávil dovolenou v domech svých obchodních přátel a podle časopisu Der Spiegel si údajně pronajal od koncernu VW vůz Škoda Yeti za zvýhodněných podmínek, které připadají pouze členům dozorčí rady. Podle předního německého zpravodaje tak Wulff porušil ministerský zákon, podle něhož ministři ani premiér „nesmějí přijímat odměny a dary v souvislosti se svou funkcí“.
19. února, dva dny po Wulffově rezignaci, Joachim Gauck ještě netušil, že novým kandidátem na prezidenta bude zvolen právě on. Ten den se Spolkový sněm (s výjimkou levice) dohodl na novém kandidátovi na post prezidenta. Gauck právě přistál letadlem z Vídně, když ho zastihl telefonát Angely Merkelové, že se má okamžitě dostavit na kancléřství. Jeho syn si později vzpomínal, že se otec ani nestihl oholit… 18. března 2012 byl Gauck zvolen prezidentem Spolkové republiky Německo jakožto prvním nestraník v této funkci.
Že volba proběhla tak rychle, souvisí s německým systémem volby prezidenta. Není volen napřímo jako například v České republice. Do 30 dnů po odstoupení z funkce stávajícího prezidenta či jejího ukončení musí být svoláno Spolkové shromáždění, které má pouze jeden úkol – vybrat nového prezidenta: polovinu z 1260 členů tvoří poslanci Bundestagu a stejný počet členové parlamentu 16 spolkových zemí.
Když jsme spolu s panem Gauckem před dvěma měsíci vedli rozhovor do našeho podzimního bookmagu N&N, seděl ve své prezidentské kanceláři v Dorotheenstrasse, kterou má doživotně k dispozici (stejně jako vedoucího kanceláře, dva referenty, písařku a řidiče).
Mluvil také o Václavu Havlovi, jenž byl pro něj vzorem. V roce 1989, když organizoval velkou bohoslužbu v Rostocku, si vypůjčil Havlův citát „Síla mocných pochází z bezmoci bezmocných“ a zeptal se svých krajanů: „Chceme zůstat v této bezmoci, nebo se chceme rozloučit se svým strachem?“ Tak vzpomínal na německou sametovou revoluci muž, jenž se – stejně jako Václav Havel – díky ní stal prezidentem, i když až o 23 let později. Za zmínku stojí i fakt, že během prezidenství navštívil Českou republiku dvakrát, Rusko ani jednou.
I po skončení své prezidentské funkce je Joachim Gauck stále aktivní. Od roku 2018 získal několik ocenění a hostujících profesur. Je držitelem čestných doktorátů deseti známých univerzit a vysokých škol. 19. října přibyl do jeho sbírky další doktorát; Univerzita Víta Magnuse v Litvě ho ocenila za zásluhy v oblasti mezinárodní spolupráce, udržování míru a posilování demokracie a za významný přínos k podpoře hodnot svobody, spravedlnosti a solidarity.
Při udělování poslední ceny zazněla tato slova: „Joachim Gauck je jedním z posledních mohykánů skupiny vynikajících morálních osobností východní Evropy na konci komunistické éry, kteří se významně zasloužili o rozvoj svobody a demokracie v této části světa. Podobně jako Andrej Sacharov a Václav Havel stál v podstatě nad politikou a byl představitelem národa. Byl disidentem ve východním Německu i pastorem, jedním ze zakladatelů demokratické opozice ve východním Německu a později prezidentem celého Německa.“
