LN Děti slavných rodičů to nemívají v životě jednoduché - a zvlášť to platí, když se rovněž pokoušejí uspět v umělecké oblasti. Jak byla na Slovensku přijata kniha, kterou napsala dcera Milana Lasici a Magdy Vášáryové?
Titulek jedné recenze zněl: Překvapila svým talentem. Tak snad dobře. Občas slýchám, že bych udělala lépe, kdybych svou knihu vydala pod nějakým pseudonynem, ale to by mi přišlo poněkud laciné. Proč se mám skrývat? Mí rodiče jsou součástí mého bytí a já nevidím důvod, abych se od nich distancovala jen proto, aby někdo neměl pocit, že jsem protekční dítko. Ostatně i kdybych se vdala, tak si jméno nezměním. V tomhle případě je mi zkrátka jedno, co si o mně lidé myslí.
LN Váš otec mi vyprávěl, jak je šťastný, že vás nezajímá divadlo a nemáte herecké ambice. Není teď, kdy vydáváte už druhou knihu, poněkud zklamaný, že jste si přece jen našla cestu k umělecké profesi?
Zklamaný určitě není. A mou knihu četl ještě dřív, než vyšla - a líbila se mu: alespoň to říkal. Ale jinak nás rodiče opravdu nikdy nevedli k uměleckým profesím. Nikdy jsme třeba se sestrou nechodily na společná představení našeho otce a Júlia Satinského, dokonce jsem teprve před pěti lety zjistila, že Julo hrál ve slavné komedii S tebou mě baví svět. A matku znám dodnes z pouhých dvou fimů: Postřižiny a Markéta Lazarová. Pamatuji si, že jsme měli na chalupě v Záhoří dřevěný špalík a na něm bylo napsáno "Postřižiny". Jako malá jsem si myslela, že Postřižiny je jiný výraz pro dřevěný špalík - až někdy v pubertě jsem prvně viděla tenhle krásný film Jiřího Menzela.
Celý rozhovor si můžete přečíst v páteční příloze Lidových novin, magazínu Pátek.
