DOČKALOVÁ: Hluboce se zamýšlím nad svou vlastní hrubostí

Pendolino je můj pojízdný obývák. Umím tady na sedadlech vystřídat tolik pohodlných poloh, že bych o tom mohla napsat příručku. Vždycky si hledám místo do prvního vozu, hned za strojvedoucího, protože od té doby, co jím (tím vozem i tím strojvedoucím) ve Studénce prolétlo vysokou rychlostí pár těžkých plechových plátů, nějak se tu cestující nechtějí moc zdržovat. Zvláštní. Aspoň je tu klid. 

 Nikdo tu neuzavírá hypotéky, nepomlouvá korporát, nepeskuje děti . Občas se strojvedoucí něčemu zasměje, občas začne něco hlasitě pípat na přístrojové desce nebo mi za hlavou někdo spláchne. Ale pro mě je to už dávno nejhezčí ukolébavka. Zvuky tohohle vlaku, takové té správně devadesátkové elektroniky, mě uspávají, sotvaže je uslyším. Teď vlastně taky. To bych byla frajer, kdybych tou předchozí větou skončila svůj březnový příspěvek, že? Anebo touhle, že? Haha.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

 Minulý týden jsme dovedli k premiéře naše nové dítě jménem Faust. Vznikalo za velkých porodních bolestí a většina lidí v baráku je od té doby až legračně unavená. Tím slovem legračně myslím, že vypadají jako opilí, pletou se jim slova a chodí po ulicích bez toho, aniž by věděli jak se jmenují nebo kam dali doklady. (Tohle unavené klaunství má mnoho společného s výškovou nemocí: člověk je nedostatkem kyslíku tak pobavený, že si prozpěvuje, svléká navrstvené oblečení a za zvuku vlastního smíchu padá z úpatí osmitisícovky někam, kde už ho dějiny ani šerpové nikdy nenajdou).

Pořád si umíme hrábnout hluboko do svých sil a vypadá to, že u tohohle zaměstnání to nikdy nepřestane být aktuální potřeba, ačkoliv by si člověk, vzhledem ke svému jednomu pouhému zdraví, rád myslel opak.

Kritiky jsou různé, některé opět hraničí s nactiutrháním, ale s tím nic neuděláš, bráško, stejně tak jako já tady v tomhle blogu, i jiní lidé mají k dispozici prostor, kde si mohou říkat a psát, co jim zrovna přijde na rozum. Akorát s tím rozdílem, že oni si obvykle v recenzích nemohou udělat legraci sami ze sebe, a to mají oproti tomuto blogu velikou nevýhodu.

Bylo by to přitom skvělé, psát kritiky o tom, jak se kritik dívá na nějakou inscenaci a směje se u toho sám sobě, že se na ni kouká blbě. Podle mě je to zatím nevyužitý okrajový žánr, který by se mohl v budoucnu těšit velké popularitě, zvláště ze strany herců a režisérů. Ti se vždycky snaží špatné kritiky před sebou navzájem bagatelizovat, ale stejně o tom po cestě domů upřímně přemýšlí a hledají, kde oni sami mohli udělat chybu, že jejich dílo někomu může připadat špatné, nepřesné, jako schválnost anebo rovnou jako urážka celé divadelní tvorby za posledních sto let.

Samozřejmě, že je naším neustále se opakujícím snem udělat každou další inscenaci natolik skvělou, aby o ní nikde v tomhle městě nezaznělo nejmenších pochyb, ale otázkou je, jestli by pak taková inscenace ještě někoho zajímala.

Asi moji mamku, no…

Jestli sis toho nevšiml, bráško, tak se celý tento sloupek děsně snažím vyjadřovat spisovně. Byla jsem totiž minulý týden na návštěvě v živém vysílání Českého rozhlasu Dvojky a museli mě tam tak trochu vypípat. V komentářích na internetu pak milí lidé psali, co je to za obhroublou nánu a jiné další věci, které bych tady nerada rozváděla, protože to by se můj záměr napsat slušný sloupek rozpadl jako hračky po babičce.

Chodila jsem potom po ulicích a zpytovala své frackovské svědomí. Přeci jen se za poslední dobu frackovstvím a neurvalostí téměř přesytilo.

V naší poslední inscenaci Faust hraju totiž Mefista, to je čert, kdybys to, bráško, nevěděl. A ten má cynismu a uličnictví na rozdávání. I kritik Mikulka si toho všiml, že to v mém případě rozhodně není protiúkol. Taky byl v rozhlase a řekl, že takhle vlastně hraju dennodenně. Milej kluk. A tak jsem si při té pouliční zahálce uvědomila, že už mi to vlastně přestává být příjemné, tahle rozpustilá kolonka, to pak je člověk snadným terčem a na to já nemám žaludek, protože to o tom frackovi zase není úplně pravda, doma brečím do polštářů, bojím se tmy, poslouchám křehký blonďatý zpěvačky a vlastním minimálně troje růžový boty.

Tereza Dočkalová

A tak jsem se i s ohledem na milé kluky z oboru divadelní kritika a rozhořčené posluchače Dvojky rozhodla, že se teď na jaro zkusím zamyslet a stanu se milejším člověkem. Budu slušná, nebudu plivat na chodníky, budu respektovat červenou, česat si vlasy, nechám lidi domluvit a zašiju si všechny díry na ponožkách, pravděpodobně na to budu mít spoustu času, když budu nechávat všechny ty lidi domluvit.

Čert si bere dovolenou a já se pokusím sebrat, co je ve mně ještě čisté a mrštím tím vším vertikálně směrem nahoru k nebesům.

Jo?! Ze Spratka šedého se stane Spratek Bílý. Tak se staň! Tak na své svědomí přísahám.

Mamka bude mít radost.