Herečku Janu Strykovou nyní můžeme vidět na obrazovkách České televize ve druhé řadě seriálu Dobré ráno, Brno! Také natáčí seriál Dcera národa, v roli tety dcery Karla Havlíčka Borovského se objeví na podzim. Kromě televize se ale věnuje i divadlu a rozhlasu.
Ač do nové sezony vstoupila již bez angažmá v Národním divadle, kde působila sedm let, pro divadlo má slabost a nadále ji diváci mohou vídat na prknech Studia Dva či ve Viole.
V životě se rozhodně nenudí. Už jen proto, že za prací dojíždí z Krkonoš, kde již sedm let s rodinou žije. Ač je každodenní pendlování mezi Prahou a venkovem často náročné, zpátky do města by se nevrátila. Díky přírodě je totiž radostnější a nedá dopustit na tamější ticho a klid.
Lidovky.cz: Stýská se vám po Národním divadle?
Zatím ne, protože tam ještě dohrávám v Pýše a předsudku, která se bude hrát i v příští sezoně. Můj život se zatím příliš nezměnil. Stále mě čeká práce v rozhlase a hostování ve Studiu Dva a ve Viole, kde jsem hrála i za svého působení v Národním divadle.
Jsem takový divadelní fluktuant, v jakémkoli angažmá jsem kdy byla, hostovala jsem i jinde. Je to pro mě osvěžující. Na Studiu Dva mám ráda, že střídá žánry a režiséry a můžu se potkávat s různými lidmi.
Je to pro mě navíc srdcová záležitost. S Ivanou Chýlkovou a Honzou Potměšilem jsme divadlo před deseti lety otevírali hrou Patrika Hartla Hlava v písku. Nyní zkoušíme na léto novou hru Pitevna Davida Drábka.
Také točím minisérii Dcera národa o dceři Karla Havlíčka Borovského, Zdeňce Havlíčkové, hraju její tetu. Je to jiná práce, než kterou jsem dělala dosud. Jde o historické téma z období národního obrození, které jsem sama nezažila, hrajeme v dobových kostýmech. Zkrátka se pořád něco děje.
Lidovky.cz: Jakých bylo těch sedm let ve zlaté kapličce?
Spíš pět, dva roky nám sebral covid. Uteklo to jako voda. Pamatuju si na slova našeho profesora na DAMU Ladislava Mrkvičky, který říkal, že život u divadla je neuvěřitelně krátký a rychlý. Je to velká pravda.
Žijete od premiéry k premiéře. Když začnete nový projekt, věnujete se jenom jemu, čas se zastaví – a pak nemůžete pochopit, že uběhlo půl roku!
S věkem, a taky rodinou, mám pocit, že je život ještě rychlejší. Rok mi přijde jako měsíc. Nejsem ale ještě ve fázi, kdy bych se dívala dozadu. Sice bych asi měla mít krizi středního věku, koukám ale spíš dopředu.
Lidovky.cz: Cítila jste v Národním divadle, že jste vystoupala nejvýš, kam to šlo?
