Úterý 27. července 2021, svátek má Věroslav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Hlavní je v životě neškodit, vzkazuje mladým Doyen české diplomacie František Černý

O smyslu života

  5:00
Doyen české diplomacie se narodil 8. června 1931 v Praze na Novém Městě a minulé úterý oslavil devadesáté narozeniny. Nutno dodat – v plné síle, duševně i fyzicky.

Věčně mladý. František Černý při oslavě devadesátých narozenin na zahradě Uměleckoprůmyslového musea v Praze. foto:  Michal Růžička, MAFRA

František Černý je svým způsobem přírodní úkaz. Velký elegán (přezdívku Franco Nero zjevně nedostal omylem), skvělý tanečník, bohém, který všude chodí pozdě, ale nikdy nic nezmešká, sportovec, jenž stále jezdí kole, a podle jeho přítele Davida Stechera, ředitele Pražského literárního domu, se s ním málokdo může srovnat v dobíhání tramvaje. O jeho vitalitě svědčí i výrok: „Před dvanáctou v poledne mne nezastihnete, ale o půlnoci jsem vždy na příjmu!“

O smyslu života

Rodina bydlela na dnešním Masarykově nábřeží poblíž budovy Zpěváckého spolku Hlahol. Vzpomíná, jak si jako dítě hrál na Žofíně na pískovišti, které tam dodnes je. Jeho otec, František Černý, pracoval v České spořitelně v budově dnešní Akademie věd ČR na Národní třídě a vypráví se o něm, že svého času chodil vybírat nájemné od Franze Kafky. I dnes si Černý jasně vybavuje, jak z balkonu spořitelny v roce 1937 sledoval pohřeb prezidenta T. G. Masaryka. Jeho matka Antonie Přibylová-Černá byla dcerou vysoce postaveného úředníka Antonína Přibyla, který v různých funkcích sloužil státu po boku TGM.

Po dokončení střední školy v Praze v Truhlářské ulici byl Černý označen za politicky nespolehlivou osobu a musel narukovat k oddílu vojsk PTP. Potom pracoval tři roky jako dělník, je dokonce vyučený soustružník.

Od roku 1955 studoval bohemistiku a germanistiku na Filozofické fakultě UK v Praze. V roce 1957 nastoupil do Československého rozhlasu jako redaktor zahraničního vysílání, ale po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 byl nucen z rozhlasu odejít. Práci hledal těžko, krátce dokonce působil jako noční portýr v legendární vinárně U Hada. Nakonec zakotvil jako učitel němčiny ve Státní jazykové škole, kde působil až do konce roku 1989.

Pro komunisty byl nežádoucí osobou i proto, že pracoval v rozhlasu spolu s Jiřím Dienstbierem, Karlem Wichsem, Františkem Fröhlichem, Bedřichem Utitzem, Janem Petránkem a celou památnou partou tzv. novinářů-reakcionářů. Byl názorově spřízněn s profesorem Eduardem Goldstückerem, který ho učil na FF UK, a s poslední žijící představitelkou pražské německé literární scény Lenkou Reinerovou (1916–2008), s nimiž se podílel na legendární kafkovské konferenci v Liblici v roce 1963.

Po listopadu 1989 nastoupil na ministerstvo zahraničí a následující rok se na popud prezidenta Václava Havla stal velvyslancem v Berlíně. V letech 1998 až 2001 byl velvyslancem České republiky ve Spolkové republice v Bonnu a později opět v Berlíně. Je posledním žijícím zakladatelem Pražského literárního domu autorů německého jazyka. Celý život přispívá k dobrým vztahům mezi Čechy a Němci. Je nositelem Záslužného řádu SRN a Umělecké ceny česko-německého porozumění, kterou získal společně s bývalým prezidentem Richardem von Weizsäckerem (1920–2015). Žije v Praze, se ženou Helenou jsou spolu již šedesát let. Mají dceru a syna.

Kvůli jedinečnému přístupu k diplomacii si František Černý vysloužil přezdívku „průtokový ohřívač informací“.

„František byl v Berlíně i mezi diplomaty velmi oblíben. Jeho šarm a otevřenost byly již dávno pověstné. S rolí diplomatů a diplomacie jako takové se potýká dodnes. Jak jinak lze interpretovat jeho požadavek na zrušení diskrétnosti či mlčenlivosti, která je tomuto povolání vlastní, a to navíc ještě s odvoláním na Lenina, který říkal, že ‚lid má právo vědět‘. Ačkoliv nelze vyloučit, že František tyto výroky myslí vážně, nic by nebylo více zavádějící než začít přemýšlet o paralelách mezi oběma pány. Kdepak Lenin! Old Shatterhand! 

Ten podobně jako František rozdával tvrdé údery. Zatímco Františkovy byly verbálního charakteru, Old Shatterhand nechával promluvit svoji pravačku. Jedno však měli společné: dostat od nich naloženo byla svým způsobem pro každého oponenta pocta. Šlo přeci o úder od mistra svého řemesla,“ říká současný český velvyslanec v Německu Tomáš Kafka, jehož kmotrem je právě František Černý.

V čem vidíte smysl života?

O smyslu života uvažuje lidstvo od prvopočátku a hledá ho každá filozofická škola, přesto tato otázka zůstane nezodpovězena navždy. Pro někoho je smyslem života pomáhat, pro někoho stát se bohatým, slavným a mocným a ovládat druhé. Pro mě je smysl života jednoduchý, leč těžko uskutečnitelný: pokud možno neškodit sobě ani jiným.

Věříte v Boha?

Nevěřím. Boha hledám, asi jako většina lidí, ale dosud jsem ho nenašel. Kdysi v deníku FAZ byla anketa. Otázka zněla: Co považujete za největší neštěstí? Odpovědi se různily, zaznělo, že největším neštěstím je těžká nemoc, úmrtí blízké osoby či ztráta zaměstnání a tak dále. Někdo dokonce odpověděl, že největším neštěstím by bylo, kdyby Bayern Mnichov sestoupil do druhé ligy. Tím největším neštěstím by ovšem podle dalšího osloveného bylo, kdyby Bůh opravdu existoval – „wenn es Gott wirklich gäbe“. Pak by vše, co člověk dělá, bylo poměřováno zcela jinými měřítky. Moje odpověď na otázku existence Boha souvisí s mým negativním vztahem k institucionalizovanému náboženství, třeba v podobě hierarchicky strukturované katolické církve, která způsobila až příliš mnoho neštěstí v dějinách lidstva – a dále je působí, například v souvislosti se zneužíváním dětí. Jde o negativní vztah k lidem, kterým TGM říkal „církevníci“.

Věříte v posmrtný život duše člověka?

Věřím spíše na posmrtný život idejí a nadějí, které by mohly a měly prospět světu. Pro mě je důležitý život pozemský. Přál bych si, aby sen o uskutečnění sociálně spravedlivé společnosti nebo o trvalém míru na světě nebyl odsouván do posmrtných končin, ale abychom se pokoušeli ho uskutečňovat zde a nyní. Jako většina lidí však přesto nepřestávám hledat nějakou transcendentálu, která by odkazovala za nebo nad náš každodenní život. Ale posmrtný život pro mě není téma.

Co byste vzkázal mladé generaci?

Každý si musí najít vztah k sobě, k lidem a ke světu sám. A na rady nás, starců, není mladá generace zvědavá, což je možná škoda. Hlavně neškoďte sobě ani jiným!

Autor:

LETNÍ SOUTĚŽ: Přidejte svůj tip na výlet a hrajte o jednu z 10 krásných cen
LETNÍ SOUTĚŽ: Přidejte svůj tip na výlet a hrajte o jednu z 10 krásných cen

Vkládejte svoje tipy na výlety s dětmi a vyhrávejte hodnotné ceny po celé léto. Sdílejte svoje oblíbená místa, hodnoťte tipy ostatních, hrajte o...