"Rozhodně nepatřím mezi herce, kteří chtějí umřít na divadle," řekla nedávno Iva Janžurová, i když nechtěně ji před devíti lety po pádu kulisy na jevišti Stavovského divadla podobný osud málem potkal. Herectví má ale ráda. "Hrát divadlo je moje práce, často velice těžká, někdy i bolestná nebo naopak veselá," vyznala se. "Je to zaměstnání, kde se uplatní i starší ročníky, a to je ten kámen úrazu, proč si stále nedokážu dát s divadlem pokoj," přiznala.
V Národním nyní mimo jiné hraje v Jiráskově Lucerně, v Shakespearově Richardovi III., v Andersenově Sněhové královně má dokonce čtyři role, úspěch má také v dramatu Mikve.
Éterická krasavice s neuvěřitelnými grimasami
Už jako dítě si v domácích představeních přála rozesmávat ostatní, být herečkou. I když ji bratři odrazovali, že není dost hezká, zkusila to.
Mnohokrát potom dokázala v rolích éterických krasavic diváky o své kráse přesvědčit. Stejně silně, jako přesvědčit třeba o nenávisti v záporné roli, anebo rozesmát nepřekonatelnými grimasami. Nikdy neřešila, jestli jí to v roli sluší nebo ne, ale zda převlek slouží k vymezení postavy nebo to "vymaškaření" pomůže většímu komickému účinku.
Láska k divadlu nakonec Janžurovou, která se narodila 19. května 1941 v Žirovnici na Pelhřimovsku, svedla z uvažované učitelské dráhy. DAMU absolvovala v roce 1963 u Vlasty Fabianové a herecky začínala v Liberci. Už po roce ji však režisér Luboš Pistorius zlákal na Vinohrady. Zazářila tu jako svatá Jana z Anouilhova Skřivánka či Jeffersova Médea. Strávila tu krásných, ale za normalizace i těžkých 23 let. Vedle mimořádných rolí zažila i omezování, to jako "trest" za to, že v roce 1968 s Martou Kubišovou přivítaly Alexandra Dubčeka, za "okupační" díl seriálu Písně pro Rudolfa III. či články pro týdeník Zítřek. Překonat nepřízeň jí tehdy pomohlo mateřství, dcery Sabina a Theodora. A také to, že se svým mužem, hercem a režisérem Stanislavem Remundou, začali psát komedie pro své zájezdy.
Důležité filmové a divadelní role
Velké role, za něž je vděčná, na ni čekaly také v Národním divadle, na jehož scéně hraje od roku 1987. Byla to třeba Malva v Topolově hře Sbohem, Sokrate nebo Alžběta v Schillerově Marii Stuartovně. Za "prubířský kámen" označila Winnie v Beckettových Šťastných dnech, za kterou získala Thálii a Cenu Alfréda Radoka. Těžkou a krásnou rolí byla i Eržika v Örkényho Kočičí hře.
Talentované herečky si brzy všiml také film. Přesvědčila v dramatickém Kachyňově Kočáru do Vídně a v psychologických Petrolejových lampách Juraje Herze. V jeho morytátu Morgiana pak předvedla v dvojroli krásné Kláry a závistivé Viktorie jeden z největších ženských hereckých výkonů filmu 70. let.
Přestože tvrdila, že nemá ten "správný exteriér", zařadila se v mládí mezi několik sexy blondýnek českého filmu. Nejvíce ale ve filmu i v televizi využila svůj komediální talent. Bez její trojrole by režisér Vorlíček určitě nenatočil tak úspěšnou crazy-komedii Pane, vy jste vdova! nebo Což takhle dát si špenát, kde se mistrně převtělila do batolete ve velkém těle.
Světáci, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Marečku, podejte mi pero! či Zítra to roztočíme, drahoušku! se už dávno zařadily do zlatého fondu filmových komedií. Oblibu jí přinesly i seriály jako Eliška a její rod, Fantom operety či Arabela, a zejména nezapomenutelná sestra Huňková-Pěnkavová z Nemocnice na kraji města. Loni se na obrazovce objevila v rodinné Cukrárně.
Dvě sošky Českého lva
Celovečerní filmy ji v poslední době moc nepotkávají. Koncem 90. let ale získala dva České lvy. První za debut Romana Vávry Co chytneš v žitě a druhý za Výlet Alice Nellis, kde si zahrála i s oběma dcerami.
Na práci si stále vytížená herečka nestěžuje. "Dokážu si užít dobré role i volného času," říká. Užívá si občas zahrádky, sem tam dobrého vína, ale především početné rodiny. Pod svými křídly má v domě obě dcery a jejich rodiny a žije rolí šťastné babičky čtyř vnoučat - Alfréda, Kajetána, Vincenta a Adynky.
