Ženy už si své vybojovaly, mladí muži by měli být hájený druh, tvrdil Václav Klaus

LN: Vaše žena říká, že jste člověk, který si život vždycky zahustí, nemá ani vteřinu volna a pořád musí něco dělat. Pane Klausi, co vám v životě dělá radost?
Mně dělá radost pořád něco dělat. A opravdu se snažím ten život zahušťovat. Samozřejmě člověk nikdy netrefí ten ideální bod, vždycky je to buď méně, nebo více. Mám strach, že já toho mám vždycky více. Ale to ke mně patří.

LN: Nejste někdy unavený z té věčné aktivity? O dovolené v Alpách jste řekl:„Nemilosrdně jsme chodili. Že bychom spali, dokud se sami od sebe neprobudíme, a teprve pak šli na túru, to bylo vyloučené.“ Není to trochu násilný způsob dovolené?
Ale ke mně to prostě patří. Když jedeme se známými lyžovat, tak vědí, že to bude lyžařský výcvikový tábor, a ne dovolená. Letos jsem jel na hory a měl jsem těsně po zranění, takže jsem méně lyžoval. A vím, že si přátelé strašně lebedili, že to tentokrát nebyl ten výcvikový tábor.

LN: Není z vás vaše nejbližší okolí občas zoufalé?
No tak... Já myslím, že jsem takový, jaký jsem. Ale když zrovna nedělám něco jiného, tak si sednu a píšu. Dneska jsme byli na chalupě a já jsem asi dvě hodiny intenzivně loupal kůru z planěk – budeme dělat nový plot. Pak jsem udělal strašně rychlou přesmyčku, sedl si a stejné dvě hodiny psal projev, který musím pronést v německém Freiburgu. Tato aktivita mi nevadí, netrápí mě to, není to pro mě újma.

LN: Dokážete si představit sama sebe, jak celé dny ležíte na pláži?
To určitě ne. Právě proto považujeme se ženou za ideální kombinaci naší společné dovolené hory. Když pojedeme k moři, tak zmizím ráno na dvě hodiny tenisu, v podvečer na dvě hodiny tenisu a žena řekne: „To jsi zase jel na tenis, a ne se mnou na dovolenou!“ Na horách si ráno vezmeme pohorky a jdeme spolu.

LN: Myslíte vážně své tvrzení, že jste se v životě ani chvíli nenudil?
Možná to zní silácky, ale pocit nudy opravdu nemám a nikdy jsem ho neměl. Je tolik věcí, kterými se člověk rozptýlí, že tohle mě netrápí.

Program na minuty

LN: Stalose vám někdy, že si jen tak sednete před televizi a přepínáte kanály?
Skoro ne. Já se k televizi nedostanu. Jdu velmi rád na připravený film, o kterém jsem leccos četl, leccos vím, chci ho vidět. Ale že bych jen tak bloumal po televizi a objevil, že tady to vypadá líp, to ne.

LN: Zdá se mi, že máte život naplánovaný na minuty...
Kdybyste řekla jen „naplánovaný“, to bych vehementně protestoval. Ale na minuty? To ano. Dělám spoustu věcí ad hoc, bez nějakého dlouhodobého plánu. Že mám život rozkouskovaný na obsazené minuty, to je určitě pravda. Kdybyste se mě dneska ptala, jestli mám nějaký víkend volný, určitě bych vám neřekl, že bych teď mohl jen tak bezcílně odjet na chalupu a být tam do neděle večer. Mám pocit, že někdy v polovině září by mohl být první případ.

LN: Těšíte se na svoji dovolenou?
(dlouhé váhání) Aby to neznělo moc rouhavě... Pro mě není dovolená ničím výjimečným, hozením něčeho za hlavu a soustředěním se na něco, co je mou prapodstatou. V mém případě je to asi obráceně.

LN: Pane Klausi, nejste workoholik?
Co jestli nejsem?

LN: Workoholik.
Já to slovo neumím používat. Pro sebe si to překládám do jiného slovníku. Ptáte-li se mě, jestli je pro mě větší zátěží psát onen projev do Freiburgu než číst detektivku, tak to určitě ne.

ODS mohla mít 20 procent, syn byl zklamaný. Z toho výsledku bych se zbláznil, míní Klaus

LN: Nemá ta vaše hektická pracovitost své prvopočátky už v dětství? Řekl jste, že už odmala neznáte volná odpoledne. Odjakživa vám rodiče organizovali čas?
Rodiče mě pořád k něčemu strkali. Myslím, že to bylo to, co mně v nepochybně skromných poměrech mohli dát. Pak jsem začal trávit strašně moc času sportem. Někdo to označí za volný čas, takže ne, že bych pořád pracoval. Hrál jsem deset let první ligu košíkové. To znamená trénink pětkrát týdně a v sobotu a neděli zápas. A sportoval jsem až donedávna.

LN: Pravidelně jste chodil do Divadla na Vinohradech. Vaše sousedka tam pracovala jako uvaděčka, takže jste viděl zdarma každou generální zkoušku. Byl jste chudý student?
Fakt musím říct, že jsme žili ve velmi skromných poměrech. Vůbec si nad tím nestýskám, ale poměry padesátých let, to nebyla žádná sláva pro nikoho. U nás – nevím, jak se to semlelo – byla představa, že maminka má být doma a věnovat se dětem. I v těch dost chudých letech jsme žili z jednoho platu.

LN: Kde pracoval otec?
Tatínek pracoval jako úředník v různých firmách. V této době v cestovní kanceláři. Tehdy se jmenovala Turista. On tam dělal úředníka, nikam necestoval.

Máme tu nadvládu žen

LN: Zmiňoval jste model, který byl u vás doma. Pokládáte za správné, když se žena mající rodinu realizuje i profesně?
Myslím, že dnešní doba v tomto smyslu staví ženy identicky k muži. Ženy už si své vybojovaly. Teď už zase musejí chvíli o něco bojovat muži. Minulý týden jsem četl o knize nějaké americké autorky. Je o tom, že už nastal čas, aby byli chráněni muži. Ona snesla tisíc argumentů, proč mladí Američani jsou na tom hůř než mladé Američanky. Kultura se posunula tak daleko, že mladí muži by měli být hájený druh.

Václav Klaus

LN: Vy sám jste nedávno také řekl, že nyní máme matriarchát a muži jsou ve vleku žen. Mluvil jste i o sobě?
To je ze stejného soudku. A já doufám, že to kyvadlo se začne zase posouvat.

LN: Když jste začal chodit s Livií, patřili jste podle vašich slov do světa Reduty, Violy, jazzu. Byl jste milovník noční zábavy?
Nenazval bych to noční zábavou. Spíš to byl vztah k umění, filmu, divadlu, jazzové hudbě. A ta se většinou nehraje za světla. Ale já jsem člověk, který neflámuje. Opravdu ne.

LN: Ani v mládí jste neflámoval?
Nejsem člověk, který by chodil v půl pátý spát. Kdybych to za svůj život zrekapituloval – a to už mi pár let je –, do půl pátý jsem byl vzhůru možná desetkrát. Víc ne.

LN: Říkáte, že jste představitel generace, která v době, kdy brala rozum, prožívala éru beatniků. Stále vás Kerouac, Ginsberg a další oslovují? Čtete je?
Svým způsobem čtu, i když ne běžně. V devadesátých letech jsem ale určitě sáhnul po několika Kerouacích. Kdybyste se podívali tady do té nahodilé knihovny, určitě nějakého Kerouaca najdeme. Myslím, že tady je zrovna Mag. Máte rád i české beatniky, třeba Václava Hraběte? To mně neříká vůbec nic. Jako dítě jste býval jedničkář, předseda třídy i školy. V páté třídě jste měl pocit, že už máte pevný názor, sám jste se označil za pošťuchujícího a ironického rebela. Měli vás spolužáci rádi? Asi nic moc. Myslím, že jsem žádným oblíbencem nebýval. A myslím, že v tomto smyslu se se mnou nic nezměnilo.

Nepolepšitelný Klaus

LN: Přiznal jste svoji slabost – že nedokážete dostatečně pochválit a ocenit činnost lidí kolem sebe. Snažíte se s tím něco dělat?
Myslím, že jsem nepolepšitelný. Kdybych se tak uměl polepšit, bylo by to dobře.

LN: Slovo„šťastný“ označujete v souvislosti se svým životem za příliš silné. Jaké byste použil?
Určitě bych použil něco, co má znaménko kladné. Proti slovu „šťastný“ protestuji, protože se mi zdá velmi silné a velmi zavazující. Nevím. Mám pocit dobrý.

LN: Máte nějaké své životní heslo?
Určitě ne.