Žádný lék, žádný sport nebo jídlo nemůže lidem přinést dlouhověkost. Tu může zaručit jen laskavé a tolerantní srdce...
Podle této zásady žil Metuzalém, který byl, jak praví bible, nejstarším člověkem na světě. Údajně dosáhl věku 969 let! – takto zní jeden z receptů na dlouhověkost (filozofický), jichž přehršel ve své vzpomínkové knize uvádí herečka Zita Kabátová.
ČTĚTE VÍCE: |
K historickým datům chodu světa během celého minulého století přiřazuje zásadní body svého života, vzpomíná na kolegy z divadel i na ty, s nimiž mnohokrát stála před filmovou kamerou. Své rodiče nazývá mamičkou a tatíčkem a tvrdí, že bez klobouku se vždy cítila jako „nedooblečená“.
I když by jistě mohla hodně vyprávět, nikdy se o intimních věcech svých ani svých kolegyň či rivalek nešířila. Žádné klepy, žádné pikantní podrobnosti. Pochopitelně ani o sobě. V tomto ohledu se chovala po všechna léta střídmě, tak, jak její ušlechtilá tvář předurčovala. Poslední z generace prvorepublikových filmových krásek začala s profesionálním divadlem ve dvaceti – jako liška v jedné pohádce v Pražském dětském divadle Míly Mellanové.
Následovaly tehdy populární scény Akropolis, Tyláček a hlavně Nové divadlo Oldřicha Nového, které, jak píše, považovala za svou druhou rodinu (tady si přece jen dovolila malou intimitu: když Nový přinesl domů v peřince novorozeně, svou dceru Janu, paní Líza jej prý honila s deštníkem po zahradě, on však nikdy neprozradil, kdo je matka a jeho paní holčičku adoptovala a vychovala jako vlastní...).
Omnia vincit amor
Knížka, s jejímž textem herečce pomáhala Marie Formáčková (vyd. Euromedia Group – Ikar), se jmenuje Můj recept na dlouhověkost a jak i názvy kapitol napovídají, točí se vlastně kolem téhož: Vliv úspěchu na dlouhý život, Pohyb prodlužuje život, Střídmost v jídle a pití, Řád a pořádek, Zdraví je dobro...
Vlasta Burian, Zita Kabátová, Jaroslav Marvan a Václav Trégl ve filmu Přednosta stanice.
Zita Kabátová a Otomar Korbelář ve filmu Zlatý člověk.
Zřejmě v souladu se svou šťastnou povahou dokázala Zita Kabátová za všech dob najít pro sebe vždy pozitivní východisko. I když vzpomíná na životní partnery („Měla jsem opravdu slabost pro sportovce a své kolegy jsem brala spíš jako kamarády“) herce a zpěváka Járu Pospíšila, režiséra Františka Paula, právníka Vladimíra Čeřovského, motocyklového závodníka Františka Juhana, spisovatele Františka Kožíka či všeuměla Eduarda Ingriše a nakonec i manžely výtvarníka Jiřího Zavřela a obchodníka Jerryho Krále, zůstává přísně korektní.
Její lásku si zasloužili, někdy se cit vytratil, někdy přišel kdosi jiný, na všechny ale prý vzpomíná v dobrém. To špatné zřejmě vytěsnila, tak jako nepřipomíná nepříjemná údobí života – hraní za protektorátu či léta, kdy její jméno bylo tabu. Vyprávění jde ve všech ohledech spíše „po srsti“, nepřináší závratná odhalení, přesto stojí za to si recept Zity Kabátové přečíst.
