Nemám se dobře, ale dobře to snáším

Efektním nástupem bohaté Tety z Ameriky, která přivezla svůj milion dolarů neteři Vanilce výměnou za příslib potomka, začíná televizní GEN Hany Hegerové. Její výstup v jazzové opeře Dobře placená procházka střídají písničky z filmu Kdyby tisíc klarinetů a záběry z Frony, vůbec první role, kterou ve filmu dostala.

Klipem k Milordu, té slavné písni z repertoáru Edith Piaf, pro změnu startuje zbrusu nové DVD Pasiáns, které Haně Hegerové vyšlo v předvečer jejích osmdesátin. A následují všechny podstatné písně, jimiž poznamenala v tuzemských podmínkách nepříliš pěstovaný žánr šansonu.

Slaví osmdesáté narozeniny

Není divu, že se s­pořady věnovanými mimořádně konzistentní osobnosti naší

populární hudby v posledních dnech jako by roztrhl pytel. Za bezmála půlstoletí tato nezaměnitelná zpěvačka, která o pěvecké kariéře zprvu vůbec neuvažovala, významně obohatila českou a slovenskou scénu. A dnes slaví osmdesáté narozeniny.

Zlá neděle, Dnes naposled, Petr a Lucie, Kázání v Kapli Betlémské, Co mi dáš, Maestro Tango, Můj milý málo milý je, Čerešně, Lásko má… Říká, že nikdy nezpívala písničky bez důvodu, o každé prý vždycky věděla, proč si ji vybrala a naučila. Jako jedna z mála si k nim obvykle přidala i malou scénickou etudu, takže z každé písně vytvořila živoucí příběh.

Někdy to mohlo působit v porovnání s civilně monotónními projevy kolegyň až exaltovaně, s odstupem času však posluchač a divák ocení originalitu projevu Hany Hegerové. Její výkon byl charakteristický od prvních kroků po poslední, jež na scéně předvedla. Na archivních záznamech lze jako v zrcadle pozorovat zpěvaččino zrání a zároveň pochopit, v čem je její síla.

Nejen že disponovala výrazným, uhrančivým zjevem („Myslím, že jsem nejspíš Asiatka,“ říká v souvislosti se svým internacionálním původem, jenž zahrnuje předky od Maďarů a Slováků s modrou krví přes Němce až k jihočeské babičce). Také její zpěv byl nezaměnitelný. I když chtěla být tanečnicí, a posléze to v Žilině zkusila jako herečka, jakmile jednou (v Semaforu) zazpívala, byl její osud zpečetěn.

Měla štěstí, že svou kariéru začínala v šedesátých letech. Tehdy se rozvíjela divadla malých forem, písně v nich hrály podstatnou roli a autoři byli plni nápadů a vervy. Jiří Šlitr a textaři Jiří Suchý a Pavel Kopta nebo Petr Rada a později i další autoři se přesně strefovali do polohy, která Hegerové seděla.

A režiséři typu Jána Roháče věděli, že ráda „vypráví“, používá humor a skvěle interpretuje francouzské šansony. Byla dramatická, ale i ztišeně lyrická, koketní i přemýšlivá. Koncem šedesátých let vznikla nejen pásma divadelní, v nichž se velmi dobře uplatnila – v Semaforu a Rokoku –, ale také pozoruhodné a pro dnešního nepamětníka možná až překvapivě kvalitní pořady televizní.

O Haně Hegerové už bylo napsáno mnohé, i to, že se nedávno rozhodla skončit s pravidelným vystupováním. Při natáčení posledního alba na otázku, jak se jí daří, odpovídá: „Nemám se dobře, ale dobře to snáším.“ Věta přímo signifikantní. Leckdy se v životě neměla dobře – z důvodů obecného marasmu v režimu, který individualitě příliš nepřál. Ale nikdy tím nezatěžovala okolí. Své kříže si nesla důstojně, dbala na kvalitu za všech okolností. A je tomu tak i nyní, v její elegantní osmdesátce.